Questy
Cesta za kamennou hvězdou
Měsíc osvětloval svým stříbřitým světlem ruiny prastarého chrámu upíří bohyně. Moc z něho za ta dlouhá staletí nezbylo. Jen zbytky zdí zarůstající travou. Na kraji palouku klečel upír nad srnou, kterou právě ulovil a hltavě pil čerstvou krev. Byl nahý, dlouhé bílé vlasy mu spadaly do obličeje a v tváři umazané od krve měl zvířecí vítězoslavný výraz. Pak zvedl hlavu a výhružně zasyčel na jednoho z impů, toulajících se kolem, který se odvážil přijít příliš blízko k jeho kořisti. Náhle něco upoutalo jeho zájem, mezi pobořenými zdmi se cosi lesklo v měsíčním světle. Upír se připlazil blíž. Srna, kterou táhl za sebou, nechávala v trávě krvavou stopu. Byl to kámen, černý lesklý kámen vyčnívající ze sutin a skoro zarostlý mechem. Světlo měsíce se odráželo od jeho vyleštěného povrchu. Upír se zájmem rukama odhrabal mech a suť, které kámen zakrývaly. Jeho černý povrch byl popsán mnoha znaky. Upír zíral na staré runy a jeho zvířecí mysl náhle zaplavily vzpomínky. Runy, písmo... knihy vázané v kůži čtené kdysi u krbu v němž plápolal oheň... jeho dům, který kdysi míval. Tváře... lidí, jiných upírů... dlouhá podzemní chodba lemovaná rakvemi... smích... Gunnare nalévej, noc je ještě mladá... řada upíru sedících kolem velkého kamenného stolu... města, dlážděné ulice, obchodníci... Tísníce vzpomínek a obrazů zaplavily jeho mysl jak povodeň. Jak mohl zapomenout? Díval se na černý kámen a začal si náhle uvědomovat významy run na jeho povrchu. Nahoře bylo vyryto šest symbolů: dva ve tvaru kruhu – znamení koloběhu, dvě hvězdy s paprsky rozbíhajícími se do všech stran značící věčnost a dvě runy ve tvaru křídel znamenající volnost nebo osvobození. Pod nimi vyryt dlouhý sloupec run. Upírovi se jen s obtížemi dařilo je přečíst:
Až pomstěný spočine, cesta tvá začíná,
až z hodin odsype se první vteřina.
Spěchej však pomalu, neb marné jsou pokusy,
kdy smrt tvé hodiny rozbije na kusy.
Dál volnost pohybu ucítíš v letu,
snadno lze přivyknout vzdušnému světu.
Rozleť se, křídla jen roztáhnout stačí,
však pozor dej, ostré jsou zobany ptačí.
Za říší pavoučí třetí ze symbolů leží,
neprojdeš, když žije ten, jenž cestu dál střeží.
Zabij ho, jeho smrt sílu ti dodá,
krev teplá, prýštící jak živá voda.
Tma, ta tě oblékne, jak šaty nahotu,
jen upír zvykne si na věčnou temnotu,
která pak nasákne prolitou krví.
Nebudeš poslední, nebyl jsi prvý,
kdo temný svět bez světla karmínem zkrápí,
Průchod ten další teď tvůj život trápí.
On dál tě nepustí, projít se nedá,
vždyť jen mrtvola k mrtvole na márách sedá.
Mrtví tě uženou jak hladoví chrti,
však jinak neprojdeš volností smrti.
Skrz věčnost života do krvavých síní,
náš život je věčný, umírají jiní.
Životem cizím za průchod se platí,
to jiní jsou oběti, my jsme ti kati.
Snaž se a ochoč si tu němou tvář,
ona je můra a ty ohně zář.
Nalákej, ovládni, pak život jí spal,
jedině takto se dostaneš dál.
Koloběh krve hlavu ti zatočí,
jak krvavý rubín blýskne ti do očí.
Splyň s oním proudem, nech tokem se vést,
pak vstoupíš do síně kamenných hvězd.
Bratra tam zabij, jako bylo by to poprvé,
hvězdu mu vezmi svou rukou od krve.
Zvítězils, nad tebe lepšího upíra není,
Nos hrdě ten symbol co podstatu stone morfu mění...
Upír dočetl jako ve snách, nemohl se soustředit. Hlavou se mu honily myšlenky a vzpomínky, které nedokázal uchopit. Zvuky, hlasy, obrazy z jeho minulosti. Vykřikl. Měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Jak jen mohl zapomenout, jak jen mohl na tohle všechno zapomenout... Jeho ruka se v panice dotkla zeleného krystalu, který měl zavěšený na krku... Před černým kamenem stál malý impík a nechápavě zíral. Kámen? Jak ho mohl před chvílí vyděsit tenhle poškrábaný kus skály? Vždyť není ani k jídlu, ani nepředstavuje hrozbu. Jeho myšlenky byly náhle naprosto klidné poskládané do starých známých jednoduchých vzorců. Pohlédl na srnu. Pocit hladu byl vystřídán spokojenou sytosti a únavou z lovu. Nad korunami stromů nebe zesvětlalo přicházejícím úsvitem. Bleděmodrý imp nespokojeně zasyčel a rozletěl se do pralesa...