Artefakty

Svět oplývá mnoha nejrůznějšími artefakty. Předměty, které mají svou historii a které svými schopnostmi převyšují vše, co si normální lidé dokáží jen představit. Tyto artefakty už byly mnohokráte ztraceny, prodány, ukradeny... někdy se mělo za to že jsou i dokonce zničeny. Pravdou ale je, že se čas od času někde objeví... ale nikdy nevydrží u svého majitele dlouho, stejně tak náhle jako se objevily zmizí, jen aby se mohly objevit zase někde jinde. Nezůstane po nich nic než jen další vzpomínka...

Občas se stane, že při svých dobrodružstvích na takovýto artefakt narazíte. Jsou to výjimečné předměty, které si pečlivě vybírají svého majitele. Můžete zkusit takový předmět sebrat. Většinou se vám to nepodaří, ale někdy, někdy ho seberete. Jeho moc se pak prováže s vaší duší a nikdo kromě vás už nedokáže s artefaktem ani pohnout. Od artefaktu vás nemůže oddělit dokonce ani smrt. Artefakt se navíc při manipulaci sám opravuje - je nezničitelný. Tento stav však není trvalý. Po dnech či týdnech (závisí na typu artefaktu) předmět prostě zmizí. Hledá si nového majitele.

(Artefakty jsou velmi mocné předměty, které mají zpestřit hraní a bývají propůjčovány hráčům na velmi omezenou dobu. Některé z artefaktů mají naprosto unikátní vlastnosti, které mnohdy vytvářejí potenciál pro porušování pravidel nebo prudění. Artefakty byly do hry přidány v dobré vůli, že toho hráči nebudou zneužívat, mimo jiné také kvůli tomu, že majitelé artefaktu budou v dané chvíli pod velmi přísným drobnohledem a při zneužívání moci, kterou jejich artefakt má, jim bude předmět odebrán. Používání artefaktů v PvP je povoleno. Je zakázáno zapůjčovat artefakt ostatním hráčům.)

(Většina artefaktů má schopnosti, které není třeba nijak aktivovat a stačí mít artefakt nasazen. S tím souvisí jeden nepříjemný bug. Čas od času (v rámci hodin, ale spíš dní) tato schopnost přestane fungovat. Pro její opětovnou aktivaci je třeba artefakt sundat a znovu nasadit. Jinými slovy, před každou větší výpravou a pokaždé, když lognete svůj artefakt sundejte a znovu nasaďte. Pokud to uděláte, všechno bude v pořádku.)

Pokud se Vám správně nezobrazují zvětšené obrázky artefaktů, využijte, prosím, naší galerii.

artefakt	obrázek	legenda
Botky Běhalky		Všeobecně se má za to, že právě kvůli těmto botám byl při známém orientačním závodu Trinsic-Brittain '84 diskvalifikován běžec jménem Gatling, startovní číslo 17. Ačkoliv bylo při běhu zakázáno používat jakýchkoliv podpůrných prostředků, využil moci očarovaných bot, které měly moc běhat za něj a tím mu tak ušetřit energii. Ke Gatlingově smůle a štěstí pořadatelů však nezvládl jejich moc a ihned po odstartování závodu vyběhl nejméně trojnásobnou rychlostí než ostatní účastníci. Naneštěstí se však jeho směr lišil od směru tratě natolik, že byl během několika vteřin zastaven nízko rostlou větví urostlého buku. Přesněji řečeno horní část jeho trupu. Ta spodní běžela dál a od té doby už ji nikdo nikdy neviděl...

Čaroštít		Pověst vypráví o mladém mágovi Theuraovi, který se vracel, ze svých cest do věže Vysoké magie. Na cestě jej zastihla bouře. Nedaleko od cesty, kudy projížděl, zahlédl jeskyni. "Inu," pomyslel si, "mohu ji využít a schovat se tam před bouří." V jeskyni odsedlal koně, vytáhl deku a zabalil se do ní, aby se trochu zahřál, vykouzlil si magické světlo, aby mu v tom šeru nebylo tak úzko. "Když už tu mám strávit nějaký čas, aspoň prozkoumám jeskyni," řekl si. Na dně jeskyně objevil zaprášenou truhlu, zapomenutou kdoví kým. Když ji zkusil otevřít, byla odemčená a uvnitř ležel polorozpadlý svitek. Srdce mu bušilo nedočkavostí, když přemýšlel, co zajímavého se v tom svitku asi ukrývá. Svitek byl nadepsán: "Astrální světy: démoni". Byly zde mimo jiné popsány i způsoby, jak otevřít bránu do světa démonů i jak ji uzavřít. Lákalo ho vyzkoušet zaklínadlo a tak pronesl kouzelnou formuli, která byla po léta v zapomnění. Před jeho očima se otevřela brána do úplně jiného světa. Díval se přes ni a viděl podivný chaotický svět démonů. Než se stačil z toho opojení vzpamatovat a uzavřít ji, podařilo se třem démonům proniknout na náš svět. Pokoušel se je zničit či zahnat zpátky, ale marně. Jejich síla byla příliš velká, a proti jejich úderům nic nezmohl. Tak padl Theuraos a po světě se začali prohánět tři temní démoni. Více Konsorcium mágů z toho začínalo být zoufalé a hledalo způsob, jak se jich zbavit. Čarodějové samotní proti nim byli bezmocní, nedovedli se bránit jejich fyzické moci. Nakonec však našli způsob, jak démony porazit. Vyhledali pomoc udatného hrdiny Matěje, který statečně úkol přijal a ihned vyjel proti démonům na zteč. Smrti však unikl jen o vlásek a proto požádal čaroděje, aby mu nějak vypomohli jejich magií. V Konsorciu se tímto problémem dlouho zabývali, až se rozhodli vytvořit mocný štít, který by Matěje měl ochránit. Největší velmistři magie se sešli a mnoho dní a nocí strávili prací. Své dílo pak nazvali Čaroštít. Čaroštít byl stvořen samotnou magií, a proto byl velmi lehký, možná až éterický. Zdál se být skoro až křehký. Opak byl však pravdou. Darovali ho udatnému Matěji, který pak démony ještě toho dne porazil. O Čaroštítu se už od té doby neslyšelo a nikdo neví, kam ho nakonec zavál čas.

Čertův jazyk		Tento podivuhodný artefakt je celý opředen tajemstvím. Nikdo neví, odkud se vzal a co je zač; říká se, že je snad samotným vtělením nějakého démona. Nikdo neví, jak k němu člověk může přijít a nikdo nechápe, jak si ho vůbec může pustit do ruky. Jisté však je, že tento meč existuje. Je tak reálný, jako zrnko písku ve vašem oku nebo osina v zadku, která nejde dostat ven. Navzdory své osobnosti je ale Čertův Jazyk smrtonosnou zbraní (zvlášť když se rozzlobí), jak by mohlo potvrdit mnoho jeho obětí. Kdyby nebyli mrtví.

Dala & Maji		Legenda vypráví o páru temných elfů - nájemných vrahů. Ona si říkala Dala a jemu říkala Maji. Svého času byli nejobávanější zabijáckou dvojicí v celé zemi. Říkalo se, že jim ještě nikdo nikdy neunikl. Nezastavili se před ničím, žádnou nabídku k práci neodmítli, snad pro potěchu z moci nad životem a smrtí, kterou tím nabývali. Tato pýcha se jim nakonec stala osudnou, když je lstí polapila družina neznámých žoldáků najatá podivínským mágem Azarunem. Od té doby o partnerské dvojici obávaných zabijáků nikdo neslyšel. Po několika letech se však rozšířily zvěsti o dvou podivuhodných zbraních - scimitarech nevídané moci. Vzhledem k okolnostem, které jejich existenci provázely, se začalo říkat, že byly zbraně zformovány z nečistých duší Daly a Maji. Co je na tom pravdy, to už dnes ví jen málokdo. Jisté ale je, že obě zbraně jsou stejně obávané, jako byli ti, po kterých jsou pojmenovány.

Droganova přilbice		Drogan Veliký byl světoznámým rytířem, jenž objížděl kolbiště po celém světě a účastnil se klání rytířů. Dlouhých deset let byl neporažen, kam přijel, tam zvítězil. Povídá se, že jeho umění s kopím nebylo nijak zázračné, ale pokud byl Drogan zasažen do své přilbice, tak se soupeř poroučel z koně k zemi. Po jeho smrti už žádný s rytířů neopanoval turnaje jako Drogan. Svou přilbici si dle povídaček vzal sebou do hrobu.

Drtivý dopad		Dříve nežli destardské skály obsadili draci. Obývali skalní království obři. Jejich říše sahala od vrcholků hor až do hlubin skal. Psal se rok 1095, když se obřím králem stal Krag'var právoplatně, jakožto vítěz rituálního souboje mezi nejsilnějšími obry. Jeho vláda dlouho netrvala, necelých pět let trvalo nežli se nad destardskými snesla mračna smrti. Draci se začali slétávat k vrcholkům hor ze všech světových skal. Pozorovatelům z dalekého okolí se naskytl nezapomenutelný zážitek. Tmavou noční oblohu prosvěcovaly dračí plameny, které vrhali stín bitvy do okolí. Krag'var sváděl bitvu s třemi mohutnými draky oháněje se svou halapartnou. Halapartna byla těžká a neobratná a draci jej doslova utahali a roztrhali. Draci zvítězili a od těchto dob se ukrývají v hnízdech v srdci Destardu. Obři ztratili krále a své království a rozešli se do všech koutů světa... nikdy se znovu nesjednotili. Krag'varova halapartna nebyla po bitvě nalezena, ale dle zpráv některých drakobijců, jež dračí hnízda navštívili a onu halapartnu objevili, je halapartna příliš veliká pro obyčejného člověka a boj s ní je velice zrádný.

Dum'Burk		Před několika staletími žil v daleké zemi trpasličí kovář Barin Kladivomlať. Byl pověstný svou tvořivostí a precizností, která převyšovala všechny trpasličí kováře a proto hrdinové ze všech zemí často vážili dalekou cestu, aby měli k dispozici tu nejkvalitnější práci. Jednou za trpasličím kovářem Barinem přijel, jak vypráví staré legendy, zámožný šlechtic, aby mu trpaslík vykoval sekeru. Dlouho u trpaslíka přebýval, často bylo vidět, jak do vysokých hor přiváželi veliké zásoby piva a jídla. Jednoho dne však byl šlechtit spatřen, jak na svém koni ujíždí pryč. Ve tváři měl vyděšený výraz a svůj stříbrný šat měl celý zkrvavený. Legendy vypráví spoustu příběhů o tom, co se tenkrát v horách stalo, ale jen jedna je považována za pravdivou. Říká se, že šlechtic, ze závisti k umění trpaslíka, kováře zabil a snažil se pomocí magických formulí, které měl trpaslík zapsané ve své kovářské knize, vykovat magickou sekeru sám. Neuměl však trpasličí runy správně přeložit a vykoval ďábelský nástroj, snad v samotném ohni pekla. Když poté sekeru uchopil do rukou, aby jí potěžkal a vyzkoušel, přepadla ho neuvěřitelná zuřivost a zabil všechny kolem sebe, včetně svých pomocníků...

Dva rohy		Artefakt je původem z ledových plání. Byl v dávných dobách ukut barbarskými kováři ze tří částí - dvou dračích rohů a barbarské helmice. Traduje se, že Dva Rohy nejenže poskytovaly barbarskému náčelníkovi prvotřídní ochranu, ale z moci zimního draka i ochranu před zimou a chladem, takže odpadala nutnost chránit se před mrazem velkým množstvím oděvů ze zvířecích kožešin. Dva Rohy byly na dlouhou dobu ztraceny po bitvě s ledovým wyrmem, kdy barbaru Iorkovi helma nepomohla odolat síle dračího dechu a on tak statečně zahynul. Artefakt však, dle svědectví jediného přeživšího bojovníka, zůstal dračí silou nedotknut. Když pak barbaři našli Iorkovo tělo, po helmě nebylo nikde ani památky. Možná ji zavál sníh, možná ji z bojiště odvlekli mrchožrouti...

Fedajkinův klobouk		O mágovi, kterému patřil tento klobouk, se traduje, že nebylo na světě místa, kterému by podlehl a které by nedokázal dobýt. Možná to byla pravda. Čas už ale pomalu zavál všechny stopy, které po sobě zanechal. Jeho přátelé stárnou a umírají a pomalu už zapomínají i ti, kteří ho znali jen z vyprávění. Nikdo už se dnes asi nedoví, jak to tehdy doopravdy bylo...

Holly Kiss		Svaté polibky, zbraně, které zůstaly v našem světě po skončení válek Smrti...

Honjo Masamune		Tuto katanu daroval šogun v pradávných dobách jednomu ze svých generálů za bitevní zásluhy. Jména zmíněného šoguna i generála již dávno upadla v zapomnění, jméno zbraně však nikoliv. Slávu získala při střetu generálových samurajů se západními barbary, známém také jako střet Mlčícího Ohně. Tehdy byl generál napaden samotným vůdcem barbarských kmenů. Honjo Masamune dopadla na jeho celoplátovou přilbici a s lehkostí ji rozpůlila na dvě oddělené části. Samotná katana zůstala bez jediného kazu. Osud si však nakonec generála našel, když byl o pár měsíců později zabit s celou svou eskortou. Kam se dál ubíraly kroky jeho meče, už nikdo nedokáže s jistotou povědět.

Hruď štítovce		Odmala se potuloval sám bludišti, jeskyněmi a dungeony. Jeho jediným přítelem byl jeho vlastní stín. Naučil se chodit těmi nejkratšími a nejsnadnějšími cestami, aby nemusel používat svého meče. Byl to spíš lapka, než statečný bojovník. Jednoho dne pak došel hluboko. Hlouběji než by si býval kdy troufl. Schovaný ve stínu se připlížil až k mocnému otci všech draků, kde se zrovna odehrával boj. Viděl statečného rytíře v jasné, stříbrno-zelené plátové hrudi, který měřil své síly s obrovitým monstrem. V ruce svíral jen dřevěný štít a na nohou měl kroužkové brnění. Jak bylo možné, že samotným štítem tak snadno vykrýval údery svého dračího protivníka? Jedno však bylo jisté. Brnění při každém zásahu štítu zelenkavě zazářilo...

Chuckovy slzy		Kdysi dávno žil hrdina. Udatný a šlechetný, krásný a statečný. Hrdina, který se vždy stavil na stranu slabších a utlačovaných. Hrdina s kořeny v pradávných kulturách. Mistr všech bojových umění, ale i intelektuálních disciplín. Hrdina, který nebyl nikdy přemožen. Jeho jméno bylo Chuck.

Kamenná pěst		Kamenná Pěst je mohutný kyj takové moci, že jej museli na svět seslat snad sami bohové...

Kašpárkova pýcha		Legenda o tomto klobouku se traduje již po mnoho generací šašků, kašpárků a kejklířů celého světa. Jeho původním majitelem byl jistý Ignác Rychlomoč. Ten byl prvním šaškem královského dvora a měl tedy velmi blízko ke králi, který byl shodou okolností velkým trýznitelem a tyranem celé říše. Ignác byl historicky prvním kašparem, který využil svého vlivu a důvtipu k tomu, aby skrze vládce dal celou říši do pořádku. Ta však žila v míru jen několik let, protože její vládce - loutka byl zavražděn svým po moci toužícím potomkem. Ten už pro Ignáce neměl takové "pochopení", naopak, jeho vliv odhalil a šaška uvrhnul do hradního labyrintu, ze kterého se doposud ještě nikdo nikdy živý nedostal. Zde Ignác přišel ke svému klobouku, který pak později nazval, žertovně a hoden své profese, Kašpárkova pýcha. Jen díky němu se údajně z labyrintu dostal a unikl nástrahám všech pastí a nestvůr, jež tam na něj číhaly. Ačkoliv ho tento zážitek téměř připravil o rozum, všeobecně se má za to, že klobouk ho ochránil nejen před útočícími monstry, ale i před důmyslnými nástrahami. V celé klaunské společnosti je nyní tím nejvzácnějším a nejposvátnějším artefaktem, jež si lze vůbec představit; ať už kvůli jeho unikátním ochranným vlastnostem nebo kvůli štěstí které přináší. Jak přesně k němu ale Ignác přišel, to už se asi nikdo nikdy nedozví...

Katův šleh		Oblíbená sekera kata Mydláře. Podle záznamů Nujel'mského soudního dvoru s ní popravil více než tisícovku odsouzených a ačkoli o ni dobře pečoval, to množství krve po sobě zanechalo stopu v podobě rudé barvy. Když Mydlář odešel do důchodu, zakopal Šleh neznámo kam. Ve svých pamětech ale píše, že si je jistý, že touha sekery po spravedlnosti, která tolikrát vedla jeho ruku a jí propůjčuje kromobyčejnou sílu, těžko dovolí, aby nečinně zrezla v zemi.

Levá ruka		Levou ruku, jak se tato kuše jmenuje, si nechal vyrobit obávaný zlobří bandita Oru-den ze západní vrchoviny, známý také jako "Želva". Proslavil se svou neúprosností a krutostí. Při svých nájezdech nenechával nikoho naživu, a to, ani když by pro něj živý zajatec mohl znamenat větší bohatství, po kterém tolik toužil. Levá ruka byla Želvovi vyrobena na míru po incidentu, kdy za nevydařený pokus o oloupení elfských královských karavan zaplatil ztrátou své končetiny. Kuše z trnkské kalené oceli se upevňovala na jeho předloktí, kde se stávala smrtící zbraní, jejíž síla byla srovnatelná s lidskými obrannými balisty. Po Želvově dopadení a jeho spravedlivé popravě byla Levá ruka uložena do královských zbrojnic, neboť pro lidi byla k použití v boji příliš nepraktická. Jak čas ubíhal, na kuši se zapomnělo a když byly nakonec zbrojnice vyloupeny, nikdo si ani nevzpomněl, že tam kdysi čekala na svého nového majitele...

Nikdysmrt		Ecthedain Udatný, zvaný též Nešťastný, byl dobrým panovníkem rozsáhlé elfské říše. Bohové k němu však nebyli příliš milosrdní. Paní Iladrin, jeho žena, mu dala dva syny a dvě dcery. Oba bratři byli zabiti v jedné z epoch třísetleté války, kterou elfové vedli se skřetími pány. Jejich smrt zastřela paní Iladrin mysl, takže se od té doby už nikdy neusmála, ba ani nepromluvila. Ecthedainův bratr Eskaderin byl pak zodpovědný za smrt Imilion, prvorozené Ecthedainovi dcery, která životem zaplatila jeho pokus o převzetí moci nad celou říší. Isalean, nejmladší Ecthedainova dcera, se zachránila jen díky poslední oběti své matky. Není tedy divu, že se o svou jedinou krev Ecthedain tolik obával a nechal jí ušít roucho, které ji údajně mělo ochránit i před samotnou smrtí. Jak to skutečně bylo, se už nikdo nedověděl, protože Ecthedain nedovolil, aby jeho jediné dceři kdokoliv zkřivil byť jen jediný vlas na hlavě. Když před Poslední Pohromou odvedl svůj lid do jiných zemí, roucho bylo ztraceno a od té doby jej nikdo neviděl...

Ohnův prsten		Mistr Ohnu býval jedním z nejváženějších členů mágovského konsorcia v Brittanii. Za svůj dlouhý život nahromadil při svých dobrodružstvích ohromné bohatství, z kterého pak velkou část vynaložil na rozvoj Brittainského dopravního teleportačního systému. Po jeho smrti připadla většina z jeho majetku konsorciu. Jak už to tak ale bývá, časem se mnoho mocných artefaktů z jeho sbírky rozkradlo nebo poztrácelo... mezi nimi i jeho prsten, který prý patřil k těm nejmocnějším pomocníkům každého čaroděje.

Ochránce		Někdo říká, že tato hůl je samotným darem od bohů, seslaným na pomoc jejich trpícím věřícím. Někdo naopak tvrdí, že je to jen mistrovská práce kleriků Severního Slunce. Ať už je však pravda kdekoliv, všichni se shodnou na tom, že je jednou z nejvýraznějších ikon pro většinu léčitelských řádů. Říká se, že svému majiteli propůjčuje léčitelské schopnosti daleko převyšující vše, čeho lze za normálních okolností dosáhnout.

Pepkův špenát		Námořník Pepek byl jednou z největších legend všech dob. O jeho chrabrosti a udatnosti se píše nemálo příběhů. Za svůj dlouhý život miloval jen jedinou ženu, kvůli ní byl ochoten udělat cokoliv. Nejednou kvůli ní riskoval život. Vždy však nakonec vše dobře dopadlo, zejména díky nadlidské síle, kterou vládl. Teprve dnes známe jeho tajemství - zvláště výživný pokrm, který však ještě nikdo nedokázal uvařit. Jen občas, kdesi na těch nejnepravděpodobnějších místech, se objeví jeden či více kusů z jeho zatoulaných zásob špenátu.

Plášť neviditelnosti		Nikdo už neví, odkud se tento plášť vzal a kde má původ. Mezi poutníky kolují řeči, že mění majitele rychleji a častěji než Vellnis své nápadníky. V každém případě je ale tento plášť neocenitelným pomocníkem nejen všem lapkům a zlodějům, ale i každému kdo se zkrátka potřebuje na nějaký čas ztratit z očí...

Rimusin'koro Kalari		Rimusin'koro Kalari je luk z magického dřeva. Takový, jaký byl za časů Ista'rei úplně běžný. Po pádu jejich říše však postupně všechny tyto luky ze světa zmizely, až na jeden. Tím byl právě Rimu'sin'koro Kalari. Patřil prý jednomu z nejlepších lučištníků Ista'rei, jehož životní síla v luku stále přetrvává.

Róba zlodějů		Slunce pálilo, na nebi nebylo ani mráčku a vzduch se ani nepohnul. Počasí přesně jako před bouří. Ale tomu se nikdo z nás nevěnoval. Bylo třeba pracovat. Měli jsme toho ještě udělat hodně - léto se blížilo ke konci a s tím se blížili i první lijáky. Po několika dnech práce to přišlo. Nebe se zatáhlo, začala bouřka a s ní obrovitý liják. Rychle jsme se utíkali schovat do stodoly, ale nestihli jsme to a doběhli celí promočení. Usedli jsme a začali si povídat. Seděli jsme dlouho a najednou se z rohu místnosti ozval hlas. Okamžitě jsme zmlkli a šli se tam podívat. Vůbec nic jsme tam však neviděli, dokud jsme nepřišli přímo k tomu místu, ze kterého hlas vycházel. Na zemi ležela prapodivná róba. Chvíli jsme se na ni dívali, než jsme poznali, že v ní je oblečen starý člověk. Více Odkryli jsme mu hlavu a zeptali se, co tu dělá, jestli mu můžeme nějak pomoci a proč jsme jej vůbec neviděli. Chvíli si nás všechny prohlížel, než promluvil. Říkal, že pro něj už pomoci není, ale že by chtěl na konci svého života vykonat něco, čím by napravil svou špatnou pověst. Pak na dlouho zmlknul, než znovu promluvil: "Neviděli jste mě, protože se umím ukrývat tak, aby mě nebylo vidět. Teď už to neumím tak, jako když jsem byl mladší, ale pořád ještě to se mnou není tak špatné, což? Pomáhá mi v tom hodně moje róba. Moc toho o ní nevím, ale můj otec, když mi ji dával, říkal, že byla vytvořena již hodně dávno. Svět byl tehdy jiný. Ve městě, kde tato róba vznikla, se snažilo udržovat zákon a pořádek konsorcium mágů. Ti ale měli spoustu nepřátel, kteří jejich úsilí záměrně narušovali. Nejhorší byly zlodějské cechy. Jednomu z nich, tomu nejobávanějšímu a nejzákeřnějšímu se říkalo Křiváci. Byli opravdu nebezpeční, ale zároveň to byli odborníci ve své profesi. To jim ale nestačilo. Tak jednoho dne unesli jednoho z členů konzilia a donutili jej, ať jim vytvoří něco, díky čemuž budou jejich schopnosti ještě lepší a co jim usnadní každou jejich práci. Tak, po několika letech trýznění a neustávající práce mág vytvořil magickou róbu. Říkalo se jí Róba Zlodějů. Díky ní všichni, kdo ji měli na sobě, byli téměř neviditelní. Nevýhodou této róby však bylo, že její majitel téměř nic neviděl - musel v ní totiž být celý zahalený. Těchto rób pak tito zloději vytvořili mnoho, ale v nastalých časech byly skoro všechny zničeny. Ta co mám je jedna z posledních snad možná i po...." Víc nám už neřekl, protože vydechl naposledy.

Rukavice moci		K tomuto artefaktu se váže jedna ze světoznámých Legend o Derikovi, adoptivním princi malého ostrovního království Tarabas. Jak každý ví, Derik, jehož pravou matkou byla bohyně Antaris (to už je ale zcela jiný příběh) se vypravil do světa a na svých toulkách prožil mnohá dobrodružství. Při své plavbě nazpět silná bouře odvála jeho loď na ostrov June, kde přebýval zlý černokněžník Jared. Ten držel v zajetí krásnou Isebu. Aby ji Derik osvobodil, musel splnit čtyři zkoušky, které mu černokněžník připravil. Druhá z nich obnášela projít beze zbraně podzemím tamního paláce, které však bylo plné nástrah, pastí a nestvůr z těch nejstrašnějších pověstí. Aby úkol Derik dokázal splnit, dostal od své matky Rukavice Moci. Ačkoliv o ně na konci labyrintu přišel, s jejich pomocí úkol splnil a mohl pokračovat v další zkoušce. Nakonec splnil i ostatní zkoušky, přemohl Jareda a Iseba se k němu přidala na jeho cestě k Tarabasu.

Shepkeho trn		Kapitán Shepke byl velitelem malého elitního oddílu čtyřiceti rytířů Diamantové Koruny v době, kdy byly země dnes známé jako Ilshenar po pádu Ista'rei obývány vysokými lidmi. Démoni ze Středu usilovali o jejich vyhubení, a proto bylo rozhodnuto, že se lidé přesunou do jiných zemí - nebyli schopni démonům odolávat. Lidské ozbrojené síly měly za úkol zadržet postup nestvůr, dokud se ostatní neevakuují do bezpečí. Šest dní se vydržely lidské armády bránit. Shepkeho družina byla poslední nadějí bránící u brodu prapor Diamantové Koruny. Proti mnohonásobné přesile udrželi brod ještě další dva dny a tím tak umožnili svému lidu uniknout do bezpečí. Shepke i jeho čtyřicet rytířů padli u brodu do jednoho. V legendách však žijí dodnes. Trn je název těžkého kopí, které Shepke používal.

Smrt jim sluší		Občas se stane, že je i obrovský talent přehlédnut - jako v případě švadlenky Madeline. Byla to úctyhodná žena, plná hlubokého pochopení, porozumění a soucitu. Říká se, že každá jednotlivá nitka této podivuhodné róby byla smočena slzami zármutku nad smrtí nějaké bytosti, známé či neznámé. Pokud je to pravda, čistota jejího srdce by jí nejspíš vysloužila sochu na střeše cechu. Takhle jen jisté, že tuto róbu nosili někteří největší nekromanti této doby.

Srdce upíra		...často jsem chodíval mezi lidi, i když mí bratři byli zásadně proti... teď už nebudu. Jsem upír. Vládce noci a strážce dne. Alespoň se to o nás říká... říkají to oni. Učí mne jak se mám chovat, co smím a co naopak za žádnou cenu nemůžu udělat. Svoboda je to nejdůležitější. Lidé nás jen omezují. Jsou slabí. To my jsme vrcholkem potravinového řetězce a silnější přežívá... Takhle se podle nich chová pravý upír. A to je svoboda? Co je to být pravým upírem? Starší mi neustále připomínají, kým jsem. Jsem na to hrdý ale jako kdybych to nevěděl... Nebo snad o mě pochybují? Určitě. Cítím jejich obavy. Upír se přece ničeho nebojí. Strach je tak...lidský. Jsem snad příliš lidský? A co je na tom špatného? Vím, co musím udělat. Jenomže oni neposlouchají! Budu je tedy muset přinutit, aby slyšeli. V srdci jsem upírem! Tak ať to tedy alespoň vidí! Druhé noci nalezl jeden z upírů v mausoleu Yewského hřbitova deník. Byl téměř celý ponořený v krvi. Krví byl také napsán, a proto se většina písma nedala přečíst. Vedle něj tlouklo srdce. Upír jej vzal a ve stejném rytmu začalo tlouci i to jeho. Naplnila ho zvláštní síla... nebo to snad byla hrdost nad tím čím je? Bylo to srdce pravého upíra.

Strážce hlubin		starý muž se zhluboka nadechl a začal vyprávět svůj příběh "Krakeni... noční můra všech rybářů. Není nic horšího, než když vaší loďku potopí silná chapadla krakena, nebo vás spálí jeho smrtící polibek. Hlubinné příšery z jiného světa." stařec si odkašlal "Pamatuji si, jak sem se svým otcem jel poprvé na ryby. Byl krásný letní den, moře bylo klidné a vanul příjemný teplý vítr. Ideální počasí, řekli byste si. Vypluli jsme tedy na širé klidné moře a nahodili udice. Měli jsme štěstí, protože jsme tahali z vody jednu rybu za druhou. "Mám ji!" Zakřičel jsem tehdy radostí. Kéž by to byla ryba!" starcovy oči se obrátily k zemi Nad hladinu vystoupala tmavě modrá chapadla, objala naší loď a rozdrtila ji na třísky. Upadl jsem do bezvědomí a moře mě unášelo. Ani nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Otce jsem od té doby neviděl. "Prokleté zrůdy! Přísahám, že vás budu lovit, dokud nezemřu!", pravil jsem tehdy. Celý den jsem klel, proklínal a urážel bohy za to, co mi provedli. Za to, jaká je to nespravedlnost. V záchvatu mého šílenství se najednou zvedly vlny a z nich vystoupil... ale to už není podstatné, mladí dobrodruzi, kdo to tehdy byl. Stejně byste mi nevěřili a měli mě za blázna. Řeknu vám jenom, že to byl velký den v mém životě. Ztratil jsem otce a přitom získal dar. A teď musím plnit přísahu, kterou jsem v ten strašlivý den vyřknul. Se zbraní, která jim nahání hrůzu je lovím... Je prý ukována z mořských korálů a zubů prvního krakena, který kdy plul hlubokými oceány. Není brnění, které by zastavilo její smrtící hroty. Ta zbraň je pomstou mrtvých rybářů krakenům. A taky jenom rybář dokáže odhalit její pravé kouzlo. To je celý můj příběh přátelé. Možná šílené řeči bláznivého starce, možná pravda. Ale já znovu vyplouvám na moře. Hnán nenávistí a touhou po jejich krvi. Znovu."

Talisman Tonnyho Kalnera		Trinsický regent pro své pobavení vyhlásil soutěž, kdo před jeho zraky spořádá třicet divočáků, tomu na dřevo vysází milion zlaťáků. Jedlíci si sjížděli z celého světa, ale nikdy nebyl úspěšný. Tonda Hrom spořádal celých patnáct divočáku a byl svému úspěchu nejblíže, jenže v zápalu cpaní se mu malá kůstka uvízla v krku a udusil se. Každý z jedlíků byl pořádná hora, krom jednoho, jenž se dostavil mezi posledními. Tonny Kalner horník z Minocu, jež se dostavil sám, pěšky z Minocu. Mladý muž, vytáhlé, šlachovité postavy. Tonny zasedl za jídelní stůl před regenta trinsického a kuchtíci nosili jednoho divočáka za druhým. Tony se vůbec nezapotil a třicet divočáků spolkl bez mrknutí oka. Místo potu na čele se leskl pouze Tonnyho talisman na krku. Regent s uznáním vysázel celý milion zlaťáků a už nikdy podobnou výzvu nevyhlásil..

Thorovo kladivo		Thor. Tak se jmenuje bůh, uctívaný v dalekých, vždy zasněžených zemích. Vypráví se, že má obrovité kladivo, kterým když kove na své kovárně, zemí duní hromy a místo jisker odskakují blesky. Thorovo Kladivo, jeden z artefaktů našeho světa, není, jak by se mohlo zdát, kladivem zmíněného boha. Je jen mistrnou prací trpasličích kovářů a svůj název získal právě kvůli schopnosti koncentrovat při zásahu cíle okolní magii, která na oběti vyvolá silný bleskový výboj. Ačkoliv má tedy toto kladivo do pravého Thorova nástroje skutečně daleko, stalo se zaslouženě velmi obávanou zbraní, která nemá obdoby.

Tisícero zrcadel		...a jak řekli, tak udělali. Ona postavila oblohu a pak čekali. Když začaly hvězdy padat, místo aby zničily jejich práci, byly nebem zadrženy a vraceny zpět na svá místa. Ve strachu že svou sázku prohraje, vyzvednul z moře největší skálu a mrštil ji proti obloze. Ta se roztříštila na miliony střepů a zřítila se. Jako trest za svůj čin pak On musel v noci zemi strážit a každou padající hvězdu zachytávat a vracet ji na její pozici. Nebeské střepy se pak smísily se zemí... Jeden z těchto střepů byl nalezen a opracován do tvaru štítu, kterému se začalo říkat Tisícero zrcadel.

Všeklíč		Norbert z Yewu, jenž znám byl jako Norbert „Tichý krok“ dlouhá léta brázdil svět, brázdil kobky a jeskyně a pokladnice. Nebyla místa, jež by Tichý krok nenavštívil a neodnesl si vzácné poklady. Málo, kdo ho zahlédl, ale kdo měl tu čest, povídá, že Norbert chodíval v dlouhém potrhaném plášti a jedinou jeho výbavou, byl malý klíček, jenž se mu klimbal u opasku.

Zubojed		O potulném hrdinovi jménem Dubal se říkalo, že nikdy v bitvě neutržil ani nejmenší zranění. A byla to pravda. Tento válečník na bitevním poli nenašel přemožitele. Byl dobrého srdce, a proto svého daru využil k pomoci svému okolí. Putoval od vesnice k vesnici a zbavoval tato místa od místních banditů a nestvůr, které tyranizovaly pokojné obyvatele. Jeho posledním nepřítelem byla dračí královna Ykhassan. Jejich boj trval 60 dní a 60 nocí, než oba vyčerpáním padli k zemi. Až posledním vypětí sil Dubal získal převahu a dračici zardousil. Ta však v poslední křeči hrdinu škrábla svým tesákem na tváři. Trvalo jen několik vteřin, než jed začal působit a tak skončil život Dubala, jednoho z největších hrdinů této doby. Zubojed je kostěnou dýkou, vytvořenou nekromancerem Khatem z dračího zubu, který Dubalovi uštědřil smrtelnou ránu.
artefakty, o jejichž původu není mnoho známo
Gilhirův zub		Mohlo se zdát, že nad vrcholky Destardských skal zuřila bouře. Bystré oko však mohlo pozorovat velkolepý souboj draka s ženou. Ano, s ženou. Arcimágyně Jessica metala blesk za bleskem ve snaze skolit dávnověký kolos v podobě stříbrného draka. Její snaha byla marná, avšak ve chvíli, kdy drak roztáhl křídla, aby vzlétl a ukončil tak její směšný pokus, který měl po staletí ukončit jeho život. Vztáhla ruce k nebi naposled a snesla na draka poslední blesk. Výboj zasáhl draka v letu do tváře a vyrazil mu jeden jeho zubů. Vztekle šlehl svým dechem po Jessice, a aniž by se ohlédl, zamířil k severu. Jessica odházela zbytky kamenů ze zdi, která ji ochránila. Oprášila svůj špičatý klobouk a s úsměvem pozvedla lesklý dračí zub.

Loutnohrej		Bělostná loutna, ta jest snem každého barda. Líbezný zvuk a navíc nadpřirozená ochrana. U žádného se ale nezdržela dlouho. Dříve nebo později, pro každého přišla smrt.

Náramek poslušnosti

Oran Gutanovy spoďáry		Vyprat takové šortky orangutanovy dá bezesporu práci, takže doporučuji dávat pořádný pozor a nezašpinit mu je. Jinak vás čeká hodně nemilé překvapení a pořádný výprask.

Plášť světla		Johan, krejčí Trinsický už za svůj život ušil, kde co. Šaty pro vznešené dámy, krále či královny. Chtěl ale více. Přál si ušít něco, co by jej přežilo a putovalo staletími. Po práci si oblíbil sedat si do trávy a pozorovat paprsky slunce, jak hladí vrcholky kopců a koruny stromů. To mu vnuklo nápad. Ošacení šité přímo ze samotných paprsků slunce. Zkrotit paprsky, sám jako krejčí nedokázal, proto vyhledal arcimágyni Jessicu. Jessica svou silou usměrňovala paprsky a Johan se oháněl svou jehlou. Moc potřebná ke svázání slunečních paprsků byla příliš velká i na Jessicu, a tak se Johanovi podařilo ušít pouze plášť. Známo jest, že plášť prozáří i nejtemnější kouty a svému nositeli poskytuje ochranu samotným sluncem.

Prsten Chroma

Shee'lot Veldruk		Medovina prastarých nájezdníků. Traduje se, že po požití obdařuje nadlidskou silou, ale zakalí mysl a způsobuje šílenství. I možná proto zůstalo barbarských kmenů tak málo.

Skotův kilt		Každý si dokáže představit rytíře. Rytíře v plné těžké zbroji, ale Cayden byl trochu jiný. Místo zbroje lehká tunika a k překvapení všech, od pasu dolů už jen skládaná sukně. Kilt říkal jí. Silný byl to pravda je, rychlý a obratný též, vždyť jen sukni měl. Avšak pozor si dávat musel, aby neskočil celičký odhalen.

Škrtidlo		Na hradě velká sláva, princezna se vdává. Jak již bývá zvykem, byla s velkým dortem. Ochutnavač ale pochybil a král samotný se otrávil. Léčitel mu paži ovázal jediným obvazem a víc nic nedělal. Čekal a čekal, nikterak neléčil, lektvary nepodával. Královna jej setnout chtěla, když však král vstal, vyléčen a zdráv více než, kdy dřív.

Zuanin děs		Zuana, drowí zlodějka a špionka. Nikdy nebyla známa svou lstivostí, obratností či schopností býti nezpozorována. Nač také, když při pohledu na masku, pod kterou ukrývala svou tvář, se měnily bytosti v kámen. Naneštěstí pro ni ji maska jednoho dne zradila a v kámen proměnila ji. To jest také důvodem, proč byla dopadena.