Questy
Ohnivý mág
Berdenale, počkej na mě!" ozvalo se z houští, ze kterého před okamžikem vyběhl malý klučina se zlatozrzavými vlasy.
"Jen si mě chyť!" zasmál se Berdenal a zamával na svou mladší sestru Derenu, která se zrovna vymotala ze spletí větviček a ostružin.
"To není fér, utíkáš moc rychle," prohlásila odevzdaně Derena a vzdorovitě založila ruce.
"Slibuju, že příště poběžím pomaleji, ale teď pojď, už jsme tu. Teď něco uvidíš, sestřičko!"
Byli už velmi daleko od vesnice a Derena by se sama tak daleko nikdy neodvážila. S bratrem se ale cítila v bezpečí a navíc mu chtěla dokázat, že má taky pro strach uděláno.
"Tady někde to bylo," prohlásil smutně Berdenal.
Určitě ji chce zase něčím postrašit, tím si byla jistá. Každou chvíli ji s největší pravděpodobností za krk přiletí nějaká ohavně slizká ropucha nebo mrtvé ptáče, v lepším případě se jí její povedený bratříček jen schová a pokusí se ji zpoza stromu vylekat.
"Támhle! Honem, podívej!"
Napětí a něco naléhavého v Berdenalově hlase upoutalo Dereninu pozornost. Našla ho přikrčeného za prohnilým kmenem padlého stromu, jak hledí na malou mýtinku. Klekla si k němu a chvíli ho pozorovala. Vypadal jako tehdy, když byl ve vesnici ten ilusionista - nemohl odtrhnout oči od jeho triku.
"Vypadáš, jako kdybys uviděl..." ale větu nestačila dokončit protože zůstala s otevřenou pusou zírat na objekt Berdenelova zájmu.
Uprostřed mýtinky se vznášelo malé rudé světélko. Vypadalo jako plamínek, protože neustále blikalo, měnilo odstíny a skoro by se dalo říci že 'proudilo' směrem k nebi. Jako by někdo vzal skleněnou kouli velikosti lidské hlavy a uvěznil do ní oheň veliký jako když se na podzim pálí hromady suchého listí. Divoce se zmítal ve svém vězení a vznášel se asi ve výšce očí klečících sourozenců.
"C-co to je, Berdenale?"
"Nevím," odpověděl pomalu Derenin bratr. "Ale jdu to zjistit," dodal po chvíli přemýšlení.
Zvedl se, obratně přeskočil padlý strom a udělal pár kroku směrem k podivnému světélku.
"Počkej, myslím že bychom neměli..." chtěla přesvědčit mladá dívka svého bratra, ale pak si uvědomila, že by to stejně nemělo smysl, a tak vstala a přicupitala k němu. Zřetelně se oteplilo. Co víc, začalo být veliké horko. Plamínek před nimi žhnul jako malé sluníčko a vesele na ně poblikával.
"Berdenale, tohle se mi nelíbí," vyjádřila smutně své pochyby Derena. "Myslím, že bychom se měli vrátit a někomu o tom říct."
"Blázníš?! Podívej se na to! To je nádhera! Chci si na to sáhnout!"
Věděla, že je to ten nejhloupější nápad, který ho mohl napadnout, asi stejně tak jistě jako věděla, že ho něco takového napadne. Ale co mohla dělat?
Berdenal byl už skoro u světélka. Sestru nechal pár sáhu za sebou. Věděl, že by to asi neměl dělat a že má dnes výjimečně jeho mladší sestřička pravdu. Ale...přece to tu nemohl jen tak nechat! On to přece našel. Měl právo to prozkoumat jako první. Žár už mu přišel mnohem větší než ten z výhně kováře Bronka. Ale stejně tak se zesilovalo volání světélka. Berdenal to cítil. Cítil, že plamínek chce, aby se ho dotkl. Šeptá mu přímo do hlavy slova, kterým nerozumí, a láká ho k sobě. Přeje si, aby si ho Berdenal vzal.
A tak mladík se zlatozrzavými vlasy natáhl ruku a dotknul se plamínku vznášejícího se na malé mýtince.
Vše se pak odehrálo během jednoho jediného okamžiku. Byl to jen jeden kratičký okamžik, vyplněný oslnivým zábleskem jasnějším než miliony poledních sluncí. Jeden kratičký okamžik a pak ticho. Naprosté ticho. Co se stalo? Tak takové to je být mrtvý?
"Neee, nejssssi mrtvýýých?"
"Kdo to mluvil?" zareagoval pohotově Berdenal na syčivý hlas.
"No přecssse jáááách."
"Kdo je já?"
"Jááách jssssem teď ty," ozval se posměšně praskavý hlas, který zněl trochu, jako když někdo mačká papír. "Ale neboj, budeme mít dosssst čassssu se lépe posssznat. Teď otevři očššši."
Berdenal pomalu otevřel oči a chvíli mu trvalo než si uvědomil, kde to vlastně je. Tam kde rostly před chvílí staré košaté stromy a měkká zelená tráva se teď všude, kam oko dohlédlo, rozprostíralo mrtvé spáleniště. Vše v okruhu více než míle se proměnilo v poletující popel a doutnající uhlíky. Vše až na malého chlapce, který stál uprostřed, a plakal. A pak si vzpomněl na svou mladší sestřičku a dal se dal na útěk...
Ohnivý mág seděl ve svém domku a podřimoval, když se ozvalo zaťukání na dveře. Poté, co Berdenal otevřel, tam byl přesně ten, koho čekal.
Každý měsíc jim přichází pozvánka na koncil Magické Univerzity. Asi by chtěli, aby jim přednášeli o magii ohně nebo jim pomohli s nějakými jejich výzkumy. Pf! Na to přece nemají čas. Tentokrát jim pozvání doručil jeden ze členu rady osobně. Jako by to pro ně měla být nějaká pocta! Tak jako každý rok jim pozvánku vrátili a dveře zavřeli před nosem. Nemají přece na hosty čas a už vůbec ne, když jsou to mágové, kteří by rádi získali něco z jejich umění. Pche!
"Měli jsssssme z něj udělat plamínekhhh."
"Máme přece dohodu. Pomohu ti s výzkumem a nikomu se nic nestane, pamatuješ?"
"Sssssh. Tak sssshup do prácssse. Máme toho hodně před ssssebou."
Ohnivý čaroděj sešel do sklepení svého domku a rozhlédl se. Zem byla pokryta nejrůznějšími poznámkami a náčrty, což bylo poměrně nebezpečné vzhledem k magii, se kterou pracoval. Chvíli pozoroval celou místnost a přemýšlel, co vše ho čeká. Nakonec si povzdechl, otevřel klec s ohnivým elementálem a pustil se do práce...