Legendy

Ista'rei

Ista'rei byl pradávný lid obývající země nyní známé jako Ilshenar, který kdysi samozřejmě vypadal o mnoho jinak. O Ista'rei se traduje mnoho nejasných pověstí, ale je jisté, že tu byli ještě mnohem dříve než jiné rasy, které dnes známe. Možná jen ti nejstarší draci nebo přírodní duchové mohou pamatovat jejich příchod.

O této prastaré rase se dnes mluví jako o nesmrtelných, neumírajících nebo nestárnoucích. Přesto stárli, jen velmi, velmi pomalu a zemřít mohli, tak jako každý jiný.

Historie Ista'rei je velmi bohatá a rozmanitá. Skýtá v sobě mnoho podivuhodných příběhů a nikomu se zatím nepodařilo poskládat ucelený obraz o jejich civilizaci, částečně také proto, že dochované relikvie o ní příliš nevypovídají. Něco však přece...

Tím patrně nejzajímavějším poznatkem o Ista'rei je schopnost, s jakou se naučili manipulovat s přírodními zákony. Podle doposud získaných poznatků byla jejich moc tak veliká, že kámen pod jejich dotekem tál jako led pod rozžhaveným železem a rostliny vyrůstaly podle jejich vůle. Voda prý proudila směrem, jakým ji poručili a ač bez křídel, dokázali létat a vznášet se podle libosti. Rozuměli řeči zvířat a všeho živého i neživého, počasí se řídilo jejich zákony. To byli Ista'rei.

Podle dochovaných poznatků však nakonec přišla nějaká událost, která zapříčinila zkázu celého jejich impéria. Z historického hlediska je to velmi podivné, protože, ač o tom všem máme v nejrůznějších náznacích jisté zmínky, vše vyznívá, jako by v té době bylo vše natolik jasné, že nestálo za to se o tom zmiňovat. Postupem času pak informací o Ista'rei ubývá, až se najednou přestaly vyskytovat úplně. Jak to tehdy bylo se už asi nikdy nedozvíme...

.....

"Takže je to jasné," prohlásil smutně sám pro sebe Ami'tel Rinopsi, když mu přinesli zprávu, že kouzlo Věčné pečeti bylo prolomeno.
Současný vládce celé rozsáhlé říše Ista'rei stál na balkonu své věže a hleděl na zemi rozprostírající se pod ním. Byla zelená a klidná. Viděl rozkvetlé sady a nádherné skalní monumenty. Viděl svůj lid, jak navzdory tomu všemu vykonává všední činnosti každého dne. Viděl děti hrající si v Lese Světel... poslední děti. Poslední děti v říši posledního vládce... Pak zabloudil pohledem k majestátním vodopádům Hali'velnos. K místu, kde se ti nejmoudřejší a nejmocnější z Ista'rei scházeli ke svému bádání a rozjímání. K místu, kde to kdysi vlastně všechno začalo...

"Byli to bratři Isi'kot a Roto'mai Nakedy. Rodiče jim dali velikou moc a zvídavost v objevování nových věcí. Touha po poznání je však zavedla do míst, která měla raději zůstat navěky zakryta. Stezka, po které se vydali, byla neuvěřitelně nebezpečná, ale rada se po důkladném zvážení rozhodla podporovat jejich záměry. Kéž by se bývali rozhodli jinak... ale na to už je teď pozdě."
"Jak jen jsme se mohli takhle splést! Po celou dobu své dosavadní existence byl náš lid přesvědčen, že žijeme s velkou Elda’ran, přírodou, v symbióze. Že schopnosti a vědomosti, kterých nabýváme, jsou nám poskytovány jako dar, kterého máme užívat. Až do Dne prozření, jak byl zlomový okamžik výzkumu bratří Nakedy někdy nazýván, byly však naše činy přehlíženy či snad neznamenaly pro Elda’ran žádnou hrozbu. Teprve když se nám podařilo proniknout do tajů samotného času a podstaty existence, teprve pak jsme pochopili."

Ami'telu Rinopsi se v hlubokých, medově žlutých očích zaleskly modravé slzy. Celé to byla hlavně hanba. Nešlo o důsledek jejich počínání, to bylo to nejmenší. To, co ho nejvíce trápilo, bylo, že celou tu dobu nevědomky činili to, co ve svých srdcích zatracovali. Bojovali s přírodou, kterou na světě nejvíce drželi v úctě. Bortili její zákony, ačkoliv její zákony bylo to, v co nejvíce věřili.
"Smrt bratří Nakedy a jejich skupiny při rozluštění Tajemství času nám mělo být dostatečným varováním. Namísto toho nás však nové poznatky motivovaly k dalšímu bádání. Ti nejstarší a nejmoudřejší se celou věcí začali zabývat, dokonce i Původní mistři sestoupili ze svých paláců. Tak se stalo, že byly odemčeny dveře, které nebylo možné odemknout. A v Den prozření byly otevřeny."
"Než se nám po mnoha letech podařilo rozběsněné síly přírody uklidnit, mnoho z nás přišlo o své životy. V klidnější době, která následovala, jsme se pak pokusili najít způsob, jak celou situaci zachránit. Od mistrů vzešel návrh na vytvoření kouzla tak mocného, jakého byl náš lid jen schopen. Jeho účelem bylo uzamknout síly vzbouřené Elda’ran a uklidnit tak celou situaci."

Když se Ami'telu Rinopsi loučil se svými blízkými, cítil zodpovědnost, která na něj byla kladena. Všichni, od kterých se učil a ke kterým vzhlížel, odcházeli, aby seslali Velkou pečeť a střežili ji. Jejich duše měly být s kouzlem propojeny. Měli se obětovat za svůj lid a co víc, měli být poslední nadějí na zvrácení celé situace. Toužil se k nim připojit, ale věděl, že jeho místo je zde. Když si na to teď vzpomněl, trpkost v jeho srdci se ještě prohloubila.
"Příroda je mocný nepřítel. Její nejsilnější zbraní je, že ač proti ní bojuje kdokoliv, stále je navíc její součástí. Bez ohledu na to jak jste schopní, když bojujete sami proti sobě, nikdy nemůžete vyhrát. Poté co jsme úspěšně vzdorovali rozbouřeným živlům, zasadila nám Elda’ran jednu z jejích nejmocnějších ran. Vzala nám možnost pokračování rodů. Vzala nám schopnost reprodukce. To bylo trestem za naší troufalost. Celá civilizace byla odsouzena k zániku. Zasloužili jsme si to."

Ami'tel Rinopsi věděl, že pokud by se něco stalo všem jeho předkům, bude na něm, aby se postaral o svůj lid. Upřímně ale nikdy nečekal, že by se to mohlo stát tak brzy. Jeho otec i matka - paní kamenné zahrady, stejně jako její sestra Naide'sei Taito... dokonce i mistr Arkune'tuj Izenbarelai se svou paní Amire'koni Nandarilli a mnoho dalších, všichni byli teď mrtví a on zůstal sám. Poslední z jejich krve. Předpokládali to a snažili se ho na tuto roli připravit nejlépe, jak to jen šlo. Bezesporu se jim to povedlo, ale mělo to nějaký smysl? Ista'rei jsou sice stále ještě mocným národem a Ami'tel Rinopsi je dobrým vůdcem, ale na jak dlouho? Všichni mají před sebou mnoho bojů a mnoho z nich bude vítězných... nic to však nemění na skutečnosti, že poslední snahy o záchranu lidu ztroskotaly a prastará rasa směřuje ke svému nevyhnutelnému konci.