Legendy
Ilshenar
Temným nebem proletěl blesk a udeřil někam mezi chvějící se koruny stromů v nedalekém lesíku. Když dozněla jeho burácivá ozvěna, na zasmušilou tvář kamenného anděla s kajícně sepnutýma rukama se sneslo několik prvních kapek deště, který měl zanedlouho skropit nedaleké lesní porosty. V okolním šeru se k nebi tyčily mechem zarůstající náhrobky z temného kamene, na nichž se pitvorně šklebily nápisy se jmény již dávno mrtvých. Tiché šumění listí a kapek deště náhle prořízl táhlý skřípavý šepot nesoucí se odkudsi zezadu z koutu hřbitova, kde vyrůstalo několik pokroucených keřů, a mezi náhrobky se mihl bílý stín.
Opatrně, aby si nenabrala ještě více jemného písku do střevíčků, se usadila na omletý kámen a roztržitě si uhladila lem šatů. Chladný noční vítr si pohrával s jejími vlasy a moře občas natáhlo své prstíky až k ní a svlažilo její hebkou pleť několika kapkami slané vody. Po chvilce vstala, naposledy se prudce rozhlédla, tak prudce, že se zlatavé oči, které ji celou dobu sledovaly, téměř nestihly zavřít, aby nebyly prozrazeny a pomalým krokem se vydala k domovu. Během okamžiku se v suché trávě na pobřeží objevily dvě postupně se rozšiřující štěrbinky zvídavých oček, avšak zmizely stejně rychle, jako se objevily a jen o kousek dál se nepatrně zavlnila vysoká, sluncem vysušená tráva.
"Je krásssná. Zítra přijde určitě zassse, bude tu na něj čekat."
"To je dobře, budu připraven, pane," odpověděl vysoký muž a přihodil něco málo rozdrcených vybělených kostí do kotlíku nad ohněm. "Půjdu teď spát, zítřek si vyžádá mnoho mých sil," pokynul zahnutou holí zkroucenou jako svíjející se tělo hada a na okamžik pohlédl do očí svého pána, ale dlouho ten spalující pohled nevydržel. Otočil se tedy zády a vykročil do tmy.
Max ráno vypustil slípky, podojil jednu starou pohublou kravku, konečně usedl ke stolu a jal se spolu se svými sourozenci ukusovat z mimořádně silného krajíce chleba s tvarohem. Po snídani se něco víc oblékl a vyhnal krávu na celodenní pastvu nahoru nad vesnici. Byl to krásný den a Max si opravdu užíval života. Slunce svítilo jen tak, aby jeho kůži stíhal ochlazovat mírný vánek, který si jakoby pohrával se stébly trávy na okolních rozkvetlých lukách. Na oběd snědl druhou polovinu krajíce, který měl s sebou a natáhl se na záda do měkoučké trávy. Nad ním byla jen modrá obloha a kdesi vysoko polní skřivan vyzpěvoval do světa svou radost. Usnul. Probudil ho chlad, a když otevřel oči, viděl, že už je šero. Uvědomil si, že už se měl vrátit a rozhlédl se okolo po krávě. Naštěstí se ještě poklidně pásla o několik desítek metrů dál. Vzal ji za provaz a klackem ji donutil k cestě dolů ze stráně. Už se úplně setmělo a všude kolem se rozzářily miliardy hvězd. Maxe to uchvátilo tak, že skoro zapomněl, jak spěchá a zvolnil chůzi. Jednu chvíli se mu dokonce zdálo, že se jedna hvězda pohnula. Ano, pohnula se a stále se zvětšuje. Dokonce víc zežloutla a uslyšel dunění. Dostal strach, pustil krávu a rozběhl se domů, ale výhledu na vesnici mu bránil lesnatý pahorek. Dunění zesílilo, až padl k zemi a zakryl si rukama tvář. Zem byla mokrá od rosy, ale on to necítil a tisknul se k ní, vystrašen k smrti. Na krávu už dávno zapomněl. Náhle uslyšel ohlušující ránu a pak už jen ticho, jaké v životě nezažil. Pomalu se zvedl a omámeně se vracel zpátky do vesnice.
Mezi bardy koluje jistá historka, která je přenášena vždy z otce na syna. Podle pověsti věří, že kdysi žil bard nadaný takovými silami, o jakých se nikomu z nich ani nesnilo. Nejen, že dokázal stejně jako nejlepší hráči napumpovat bojovníkům do žil odvážnou krev, ale v jeho umu bylo prý i něco z magie. Prostřednictvím bubínku ze vzácného dřeva, který vlastnil, mu byl dán dar zkrotit a přivábit krátkodobě bytosti z jiného světa. Tento um mu přinesl nebývalou popularitu, ale také jej zahalil do pláště tajemna, hebkého jako hřích. Jednoho dne také zmizel a už jej nikdy nikdo nespatřil. Jen mezi bardy se povídá, že jeho mysl se pomátla a dala jeho umu takový rozměr, že se sám zahubil. Jediné, co po něm prý zbylo, byl jeho hrací nástroj, vyrobený z podivného dřeva, ale nikdo na něj neuměl hrát, a tak časem skončil kdesi pod příkrovem prachu a nenávratně se rozpadl. Povídá se, že velmi zručný bard by mohl s podobným nástrojem ovládat alespoň zlomek té síly. Ale jak, to zůstává záhadou, stejně jako to, jak ho získat.
Hroznej, hroznej příběh se vám teď chystám povědět," zaskuhral Jimmy a zaklepal dřevěnou nohou do podlahy, aby svým slovům dodal váhy. V hospodě U chlupatý Vincky bylo toho večera plno k prasknutí, ale Jimmy se tím randálem nenechal odradit, a potom co do sebe srdnatě vyprázdnil další sklenici nažloutlé zakalené hmoty kapalného skupenství, se znovu otočil ke stolu obsazenému kupou opilých dřevorubců a nabral dech, až se zdálo, že mu vyskočí zlaté zuby ven z úst.
"Na ty tvoje kecy tu není nikdo zvědavej," smál se Billy Oslí noha. "Posledně, když jsi mi poradil, abych zkusil vyvalit vlastní kamna, jestli pod nima není hrnec plný zlata, tak mě stará málem pohrabáčem zlámala všechny kosti v těle."
"Ba ne, todleto je prauda praudoucí," dušoval se Jimmy. "Pověděl mi to starej Tommy ještě předtím, než umřel na žlutou zimnici. Ztuhne vám krev v těle, až to uslyšíte," pokračoval, nedaje se odradit posměšnými pohledy. "A budete mě ještě prosit, abych přestal vyprávět."
"To určitě," zněla uštěpačná odpověď.
"Kousek za humny, jak je v lesích ten opuštěnej dům, tak to byla prej dřív hospoda. Prej se tam chodili bavit divný lidi, když se tam ještě dalo dojít a nebyl les plnej divokejch potvor jako teď."
"Hehe, pro tebe je divnej každej, kdo nevypije dvacet korbelů za večer," rozesmál se Billy, "to se pak nediv, že je hospoda plná divnejch lidí."
"Hele, když říkám divný lidi, tak to myslím vážně," téměř uraženě se ohradil Jimmy. "Jenže pak když tam šel někdo z vesnice, tak se už nevrátil, takže tam lidi přestali chodit. Ale minulej měsíc, než umřel, měl Tommy cestu tím směrem a slyšel tam hlasy a přísahal..." Jimmy udělal dramatickou pauzu a zhluboka si přihnul, "...přísahal, že se tam ve voknech svítilo."
"Spíš kdyby se ti rozsvítilo v hlavě, abys přestal povídat nesmysly," ušklíbl se Bill. "Takový povídačky si povídej svejm vnukům."
"Já jim to řekl," mračil se Jimmy, "báli se."
"Hahaha, hohoho... to se podívejme. No počkej," pokračoval Bill. "Já se do tej knajpy půjdu podívat a... hohohoho... můžeš vzít jed na to, že si tam vypiju pivo na tvoje zdraví... cheche."
A než stihl kdokoliv něco říci, rozrazil dveře a zmizel ve tmě.
Nejdříve Bill neztrácel nic ze svého zapálení a zběsile si razil cestu nočním lesem za stále se zrychlujícího tempa. "Já ti dokážu, že se nebojím, ty mrzáku jeden," mumlal si pod vousy. A jak spěchal, tak se mu mezi nohy vpletla pokroucená větev a on spadl široký jak dlouhý do listí a pěkně si natloukl nos. Než se vyškrábal zpátky na nohy, tak už většina jeho bojové nálady vyprchala a uvědomil si, že je sám uprostřed temného lesa a navíc nemá ani hrubou představu o tom, kde vlastně je a začínal si uvědomovat, že je mu zima. Neztrácel však hlavu a veden zarputilostí sobě vlastní, nahodile určil směr a vydal se jím. Když po půlhodině cesty nenarazil na žádnou pěšinu a zdálo se mu, že se do hvozdu noří čím dál hlouběji, začal si uvědomovat pošetilost svých slov a rozhodl se, že se vrátí. Otočil se na podpatku a vydal se zpátky, ale brzy si uvědomil, že nemá ani ponětí, jestli se vůbec vrací, nebo se naopak ještě víc noří do hlubokého lesa. "V týdle tmě toho tak najdu," říkal si zrovna, když téměř vrazil do omšelých dveří. "Tak přece jen tu je, teď ti to ukážu ty jeden strašpytle, donesu ti něco, po čem bude jasný, že jsem tu byl," šeptal si pro sebe Billy, když otvíral dveře...
"A hele, tak tu máme návštěvu, pánové. Pojďme si užít trochu zábavy, než ho vezmeme do party," ozval se skřehotavý hlas od jednoho ze stolů.
"Co si dáš k pití krasavče?" mrkla na Billyho laškovně servírka svým jediným zbývajícím očkem a zručně sevřela pípu oběma zbývajícími útlými prstíky.
Těsně předtím než Billy omdlel, si uvědomil, že jsou tak útlé možná proto, že na nich není žádné maso ani kůže.
Šel ve svých vlastních stopách. Už je to dlouho, co tudy naposledy kráčel, ale přesto tu stále ještě jsou. Musel být velmi opatrný, pokud se nechtěl utkat v souboji s tou stvůrou, což opravdu nechtěl. Ač byl mezi svým lidem uznávaným šamanem, na tohle stvoření bylo jeho zaříkání krátké a on byl už starý, příliš starý. Jeho zelená kůže pomalu ztrácela barvu a svaly pružnost. Za chvíli budu dobrý jen na sezení u ohně, měl bych si zvolit následníka, napadlo ho, právě když pod jeho chodidly nebezpečně zaskřípal písek. Zadržel dech a naslouchal. Nic se ani nepohnulo. Pouze na tváři ucítil jemný závan čerstvého vzduchu. Za chvilku už budu na konci téhle prokleté jeskyně. Uvědomil si, že pořád ještě nedýchá, zhluboka nabral do plic vzduch, ještě pevněji sevřel obětinu ve své náruči a vykročil.