Legendy

Hledání Lorda Britishe

Ruka s dlátem se zastavila uprostřed pohybu.

Oči zručného řezbáře upřely svůj pohled na hromádku dřevěných hoblin, které se kupily u jeho nohou. Bylo na nich něco tak důvěrně známého, něco, z čeho bolelo srdce. Tiše a pomalu, aby neztratil onen pomíjivý okamžik, natáhl prsty a jemně uchopil jednu dřevěnou kadeř. Ano, to mu připomínaly, kadeře. Stejně krásně zatočené je měla i jeho dcera, Dagmar. Vlasy měla barvy obilí, když bylo před sklizní. Oči měla modré po matce. Po jeho milované ženě, která už nežila. Osamocená slza stékala starému muži po tváři, když mnul v prstech dřevěnou hoblinu. Hřbetem ruky, která ještě držela dláto, setřel slzu a uvědomil si, že se v jeho stanu nějak zešeřilo. Zvedl hlavu a pohlédl ke vchodu. Jeho značnou část vyplňovala postava v blyštivé zbroji. Na zádech kuš, u pasu krátký meč, kroužková kukla sesazená, jak se u zdvořilých rytířů sluší, aby návštěvníkovi bylo vidět do tváře. Pláštěm rytíře mírně pohyboval vítr, který zde v Minocu byl na denním pořádku. Řemeslník se pozorněji zadíval na znak na kroužkové hrudi a zavzdychal pod tíhou dalších vzpomínek. Dlouhá léta tomu, co byl nejvýznamnějším mezi řemeslníky na hradě Lorda Britishe. A nyní tu stojí rytíř se znakem Řádu.

"Dobré odpoledne. Jsem rytíř Schatus, stoupenec Řádu. Mistr Rasmusen?"
"Možná," zavrčel řezbář a nohou shrábl hobliny pod křivou skříň.
Rytíř se po chvíli vybírání usadil na židli, která budila dojem, že by se nemusela rozpadnout a pokračoval s vážnou náladou: "Víte, mistře Rasmusene, dozvěděl jsem se, že jste velký umělec a v dokonalosti vaší práce vám není rovno. Chtěl bych, abyste vedl řemeslníky pracující na rekonstrukci hradu samotného Lorda Britishe. Jistě jste zaslechl o velkém dni, kdy protektor Jan de Rahne navrátil klíč ke hradu do rukou rytířů Řádu, že?"
"Ne."
"Aha," utrousil Schatus a zavrtěl sebou na židli. V tu chvíli byl rád, že má zbroj a ne látkové oblečení. Dobře si pamatoval hrozné třísky na židli, než na ni usedl.
Rasmusen položil dlátko do přihrádky svého pracovního stolu a zavřel dvířka. Ta se ale vzpříčila díky své křivosti a řemeslník jim musel pomoci pěstí, aby dosedly. Když se otočil zpátky k rytíři, promluvil s tváří nepřipouštějící námitky: "Všechno je už dlouhá minulost, pane mečem mávači. Svého řemesla jsem zanechal už dávno. Chtěl jsem se věnovat rodině a s nastřádaným majetkem jsem se vydal pryč z města Britain. Chtěl jsem do jiné země za svým bratrem a tam dožít i s rodinou. Ani taková trocha štěstí mi dopřána nebyla. Cestou nás přepadla štětinatá prasata, orkové! Mě přizabili, ale ještě v hnátech smrtky jsem až moc dobře viděl znásilnění mé ženy. Pak její smrt. Viděl jsem, jak si ti parchanti nakonec odchází s mojí dcerou v poutech! Možná jsem měl zemřít, ale zachránil mě poustevník, co sbíral bylinky. Sotva jsem byl bojeschopný, svolal jsem své přátele a začali jsme hledat ty bestie. Za několik dní jsme našli jejich les a další den se krutě bojovalo. Spousta mých přátel padla, ale orků padlo víc. Jenže když jsem se dostal k jejich vůdci, ten zvrhlej parchant mě v boji otrávil jakýmsi fujtajblem a uprchl i s mou nebohou dcerou. Já jsem se pronásledování dál účastnit nemohl, léčitelé si mě tu nechali. Moji přátelé ale pokračovali a podávali mi zprávy alespoň pomocí holubic. Jenže pak přišla zpráva se záhadným, nepochopitelným obsahem a pak už holubice donesla jen náramek mého přítele." Rasmusen se na chvíli odmlčel a prohlédl si náramek na svém zápěstí.

Rasmusenův slavík v kleci spal. Ticho ve stanu bylo tíživé jako veritový kámen. Řemeslník se hluboce nadechl a řekl: "Milý pane rytíř, nemám důvod žít a už vůbec ne vyrábět skříně ani samotnému ďáblovi. Můžete jít."
Schatus vstal, poupravil si svůj plášť, a když mluvil, díval se Rasmusenovi do očí: "Co když vám vrátím důvod žít? My, rytíři Řádu, vám najdeme vaši dceru a zachráníme ji. Snad pak najdete i svou radost k řemeslu. Povězte mi obsah poslední zprávy a já vám přísahám, že půjdu i skrz trinsické bažiny, abych vaši dceru našel," pak si Schatus založil ruce a zůstal stát na místě jako socha.
Rasmusen si jej pozorně prohlížel. Jeho zbroj byla jako nová, ne proto, že by se jí známky bitev nedotkly, ale proto, že byla opatrována v časech mezi boji zkušeným bojovníkem. Řemeslník si něco zašeptal o svém bláznovství, ale špinavý kus papíru z kazajky nakonec vytáhl a podal jej Schatovi. Pozorně si jej přečetl, ale vskutku mu to připadalo jako blábol:

Tvou dceru, příteli, drží ten štětináč v temném koutě. Je třeba dát se cestou Poctivosti a vejít do Vodní cesty, kde žijí prokletá vodní monstra, která na světě nemají místa. Pak najít bludičku musíš, která ti stejně jako mě ukáže cestu dál.

Bavir

Schatus zprávu opět pečlivě složil a zasunul si ji za lem opasku. Ujistil Rasmusena o svém slibu a vykročil. Řemeslník ho ještě na chvíli zarazil a tiše mu do dlaně položil dvě věci. Náramek svého přítele a...
Krásnou dřevěnou hoblinu.