Ahojte,
volam sa Sklbcak a mam jednu bronzovu sochu.
Sochu, ktora moze byt Vasa.
Ked ju chcete ziskat, je to jednoduche, staci vymysliet pribeh o realnej situacii, ktora sa stala na DP.
Tento pribeh nemusi byt cely pravdivy, moze byt dofarbeny a moze to byt aj ciste klamstvo. (teda napr., ze ste dali Pride Peklo, ale v skutocnosti ste tam zomreli)
Jedine dve podmienky su:
1. Rozsah aspon 100 slov.
2. Musi byt podla skutocnej udalosti.
Ako priklad uvediem pribeh od favorita tejto discipliny Mirka:
"nebudes mi to pravdepodobne verit ale je to tak, proste sme vedeli ze vsetky dungy su vybrate na kolko sme boli peklo kde sme stretli spolek ktory sli risu vedla nas, despice bol vybraty pretoze kurko tam odlogol postavu a hovoril ze tam je 0...sobotu vecer skoro kazda guilda chodi dung, velke dungy vacsinou vecer takze sme ratali od 7 do 9 ze destard sa pojde vybrat od nejakej guildy, cakali sme MG,SPOLEK mozno reborn, nakonec ste dosli reborn a spolek dokopy a dalsia vec, syfonecek robil pravidelne prieskumi pred nasim barakom ked ste isli dung.... on tak kontroloval ci sme na modrych postavach, takze sa nam len potrvdilo ze sa nieco pojde asi aj od vas a verili sme destardu kedze mas par tazisch dungov ktore sa chodia dokolecka a zbytok bol vybraty"
Pribehy mozete postovat do tohoto topicu do 24.7 alebo mne na discord (Daro#6782).
Pribehy, ktore pridu na moj sukromny discord, budu rovnako tak zverejnene v tomto topiku.
Cez vikend 25-26.7 budem citat a premyslat (mozno aj s niekym dalsim), 26.7 vecer bude vyhlaseny a odmeneny vitaz.
Dakujem a tesim sa na Vase pribehy.
Sklb - okrasny clovek
Please, for fuck sake, no revolution.
Bol raz jeden remeselnik menom Pan Craft. Tento remeselnik bol vskutku prefikany jedinec. Pocas jeho vyletov do prirody, kde si nazbieral rozne smakocinky, pocas dlhych vecerov v cechu remeslnikov, kde si varil rozne smakocinky, vela krat uvazoval, ako v tomto temnom raji prerazit a spravit si meno. Pocas zasnezeneho vecera plneho magickych krystalov, byliniek a hub, ho osvietilo. Co ak zacnem miesto magickych rob, sit normalne a naschval to pokazim? No a svete div se, ono to fungovalo! Netrvalo dlho a jeho povest ho predbiehala... Kto by nevyhladaval jeho sluzby a kto by sa opovazil spochybnovat jeho schopnosti, ked ho videl v tej nablystanej zbroji syto cervenej farby! Kolovali aj legendy, ze chodil tazit do dolu, kde tohoto prevzacneho kovu bolo neurekom! Ci to sa jedna o hrdinu teratanskej pevnosti?! Trochu sa mi to v tej starej hlave pletie...
Cas ubiehal a ubiehal a bedinky sa plnili a plnili. Az sa naplnili natolko, ze to nemal kam schovavat! Preto ho napadol sialene prefikany plan, co ak by sa vlupal do kazdeho domu a tam v svojej sukromnej bedinke schoval kusok svojho lupu? Ved len blbec by to vsetko schoval na jedno miesto!
Slovo dalo slovo, padla prva rana, ucraftil si stolceky a spravil zo seba samozvaneho temneho raju zemepana!
Darmo sa bohovia snazili najst tieto bedinky... Darmo! Jeho poklady zostanu navzdy schovane v kazdom kutiku tohto zapekliteho raja!
V temnom raji sa nachadza siroke spektrum charakterov. Na jednom konci tohto spektra bol naivny mlady upir menom Krvesaj. Kedze si pamatal svoje krusne zaciatky, rad daval ludom druhom sancu a snazil sa hladat si novych kamaratov. Bolo to pri banke v Britaine, takmer pri samotnom palaci Lorda Britisha, kde tento upir stretol mocneho upira s VLASTNOU rakvou v podzemi menom Stoker. Tento stary upir sa rad vychvaloval pred svojim kolegom vzacnym upirskym artefaktom kamennou hvezdou. Rozpraval mu pribehy, ake to bolo narocne ho ziskat, ze ho dokazu ziskat len ti najlepsi upiri a ze on je prave jeden z nich.
Mlady upir sa tesil, co ho jeho novy kamarat dokaze nauciit a nevedel sa dockat kedy ho uvidi v akcii. Nevahal, ked ho zavolal lovit poklady a okamzite suhlasil... Bohuzial mocny Stoker musel zmenit svoju podobu na necromancera, nuz neda sa nic robit, snad svojho skuseneho kolegu upira uvidi krajat si to niekedy inokedy.
Prekusol sklamanie a vybrali sa teda lovit. Skocili im celkom slabe priserky, Krvesaj ich poznal z roznych podzemi - jeden silnejsi mag s klobucikom, supinata bestia a nejake tie chapadla.
"Pozeraj jak sa to robi!" povedal necromancer, znamy pod menom The W. "Nemusime si ani zaspinit ruky a oni sa zabiju navzajom!"
Krvesaj sa teda schoval do tiena, v com bol expert, a pozorne sledoval. Z nicoho nic sa vo vzduchu zjavil potkan a smatlavo dopadol na zem.
"Chod tam! Chod tam! Chod tam!", krici necromancer a potkan sa lenivo vyberie na okraj energetickej steny. "Chod tam! Rychlejsie ty debil!", pokracuje nekromancer a Krvesaj pocitil v jeho hlase zufalost miesanu panikou.
Zrazu BUM! Obrovska explozia oslepila na sekundu mladeho upira. Ked sa mu zrak vratil, nestacil sa divit, co sa deje okolo neho. Necromancer stal medzi priserami, zohnuty nad oblacikom dymu, ktory bol na mieste potkana.
"Fero! Fero, ty chlpaty bastard!", hrnuli sa mu slzy do oci, "Ty si bol moj jediny kamarat!"
Trochu sa to Krvesaja dotklo ale nemal cas rozmyslat nad blbostami. Videl ako mag mava rukami a zosiela blesk na jeho noveho kamarata. Behom sekundy pred nim lezala cierna mrtvolka.
Krvesaj nezpanikaril, zhodnotil situaciu a rozhodol sa jednat. Z vrecka vybral krvelacneho byka, ktoremu pichal odlozenu ludsku krv, a vyslal ho po magovi! Presunul sa trocha blizsie k mrtvolke a zacal brat tie najvzacnejsie veci. "Isto sa na chvilku stiahneme a pomstime sa!", taktizoval v hlave upir. Ani mu nevadilo, ze to nie je uplne cestny cin a mozno sa na neho budu v meste pozerat ako na kriminalnika, ba az ako na zatratenia hodnu existenciu, podobnu vrahovi.
Vacsinu veci uz mal u seba, ked sa z cista jasna objavil oziveny necromancer na ciernom jasterovi. Sikovne prebehol pomedzi prisery a schoval sa do opusteneho dolu o kusok dalej.
"Hmm, to spravil ozaj bravurne!", Krvesaj uvazoval, ze jeho kamarata iba emocne rozhodila strata jeho domaceho zvieratka.
Zrazu pocitil ako sa tien v ktorom sa schovava zmensuje... Kym sa vobec spamatal co sa deje, stal pred nim necromancer so slovami: "Mam ta ty hajzel! CO MI KRADNES MOJE VECI?!?!"
"Kde sa to v nom berie? Oci plne zlosti, navreta zilka na cele... Ved ja som mu chcel iba pomoct!", zamyslel sa upir. Uz uz sa chystal nieco povedat no ked otvoril usta, otvoril ich aj drak.
Zrazu BUM! Obrovska explozia... "Este ze mam tak tvrdu kozu...", rozkukal sa upir a tam, kde pred chvilkou stala zlostou zmrzacena atrapa necromancera, lezala znova na uhol spalena druha mrtvolka.
Zrazu zacali lietat vsetky veci naokolo... Z brasne agresivne vyletovali krvave bandaze, flasky, sipy, vsakovake sperky!
"Hmm, to bude asi poltergeist", napadlo ho a kedze ho casy v hrobke naucili, ze so zlymi duchami nie su zarty, radsej vsetky cennosti hodil do mrtvolky a pomaly, krok po krociku, sa cez tiene vyparil prec.
Ked sa neskor zamyslal nad touto sitauciou, neslo mu do hlavy, ako tento potkanov lutujuci necromancer mohol byt zaroven aj clenom elitneho zoskupenstva upirov..
"No nic..", vybral si spomedzi zuboch zaseknutu slachu srny, " Asi je cas ist spat." Upir sa ulozil do rakvy a pozrel sa na nablystanu anjelsku zbroj. "Mozno toto.. Mozno prave toto mi zaisti vstup medzi tuto elitu!" , vypol komunikacny krystal a s kludnymi myslienkami sa ulozil k dlhemu spanku.
Dufam ze sutaz este bezi a tu je moj pribeh:
Kde bolo tam bolo obcas panovi Cavovi prepne a zacne sa hrat tuto krasnu hru v ktorej ale moze stretnut kopu divnych ludi a prave o dvoch z nich bude tento pribeh. Kapitola prvá - Prológ
Vonku zúrila búrka. Nápory vetra narážali na steny vysokej kamennej veže, ktorá mala najslávnejšie časy dávno za sebou. Vietor sa predieral pomedzi žulové kamene miestami kde už vypadalo pojivo a tam sfúkol pochodeň horiacu na schodisku vo chvíľi keď na mohutné oceľové dvere ktosi zabúchal. "Zima, strašná zima" zamumlala si mágyňa sediaca v hlavnej sále. "Ten prekliaty oheň opäť dohorel. Tak dlho sme nepokorili vládcu Destardu a nepriniesli nové iskričky mocného plameňa." Vežou sa opäť rozlahlo buchanie kovania o oceľ. "Kto ma v tomto nečase ruší" pomyslela si mágyňa a pomalou chôdzou sa vybrala dole širokými schodami ku dverám. Keď ich otvorila, cúvla dva kroky od prekvapenia. Stál tam hosť, ktorého nečakala, mal totiž špecifickú črtu, ktorú sa síce nedalo vidieť ale mágyňa ju hned ucítila. Bol totiž jedným z nich, boli krvou spojený v jednom ráde, ktorý však už pomaly upadal do zabudnutia. Slávny rád tohto sveta, ktorý dosiahol veľké ciele a zanechal po sebe nezmazateľné stopy ako toto honosné sídlo. Nezmazateľné len v tom prípade ak odolá dnešnej búrke.. Hosť zoskočil zo zostricha a vošiel dnu. Mágyňa rýchlo zavrela dvere pred zostrichom, ktorý sa už krvilačne pozeral jej stranou. "Je tu šanca..." rozhovoril sa návštevník a zhodil zo seba plášť s kapucou "... ako získať prostriedky na vybudovanie novej brány. Arcimág Rebornu Ardian ponúka sochu tomu kto napíše najlepší príbeh zo sveta lorda Britisha. Kto iným ako ty by si mohla takýto príbeh zažiť? Počúvaš ma ?! Sion!!"
"Sochu? Taká ľahká možnosť získať sochu?" premietla si hlavou Sion. Od jej druhého návratu do temného raja túžila vybudovať ešte jednu pamiatku na svoj rád a jeho bojovníkov. Trvalejšiu ako táto stará kamenná veža, v ktorej stále mrzne. Cestovná brána z Valhaly je počin ktorý sláve jej rádu prináleží a teraz je tu možnosť dostať sa k nej bližšie. "Príbeh, musím napísať príbeh , avšak príbeh pravdivý a natoľko dobrý, plný intríg, emoócií, ohovárania a plču aby toho starého mrzúta zaujal. Ona sama nič také nezažila, avšak spomenula sa na príbehy jej matky, ktoré jej popri štúdiu zaklínadiel rozprávala. "Mám to, tento príbeh sa mu bude páčiť" vyhŕkla smerom k návštevníkovi. "Mazaj do Britainu a kúp mi 500kusov pergamenu. A cestou sa zastav v Magincii pred guildovným domom tých harpií, či zas niečo neplánujú... A hlavne nenápadne, Syfoneček!" Kapitola druhá - Miesto činu
Sion zobrala jeden z pergamenov, ktoré Syfoneček priniesol a začala písať. V ostrovnom meste Scara Brae žila pred mnohými rokmi jej matka mágyna menom Snehurka. Aj ked bola strašne škaredá , vždy pritahovala pozornosť mnohých mocných bojovnikov. Bolo to práve pre jej schopnsť vždy vyčmuchať príležitosť ako zarobiť nejakú tú zlatku naviac. Táto schopnost samotná však nepramenila ako si možno mylne myslíte z talentu byť dobrým mágom. Spočívala v hľadní nedostatkového, luxusného a veľmi drahého tovaru a skúmaní jaskýň, ktoré obývali monštrá skrývajúce takéto žiadané artefakty. Potom už nasledovali len hodiny a hodiny blúdenia v takejto jaskyni a zančenia si všetkých podrobností. Snehurka už úplne zmagorená poznala naspamäť každý stalagnit, každú pasť a po tejto jaskyni chodila znova a znova. Táto jaskyňa nesie meno Shame v preklade hanba a je tak pomenovaná Lordom Britishom a ľudom britainskym zrejme preto ako vplýva na menej charakterných ľudí, ktorí sa v nej nachádzajú. Pri prechádzaní jednej novej cesty sa však Snehurka prepadla puklinou v skalnej stene a prepadla sa niekoľko metrov, do tmavého úzkeho tunela. Už už si myslela že jej chvíle sú spočítané a bude musieť začínať opäť od pyžama darovanom Britainskym resserom. Spamätala sa však, porozhliadla a zazrela na konci tunela svetlo, čo značilo možný východ z tejto nepríjemnej situácie. Vybrala sa teda za svetlom a keď vyšla z tunela objavila sa v malej kruhovej miestnosti ktorá však nemala strop a z neba do nej svietilo slnko jasnejšie ako na púšti neďaleko mesta Templárov. Po okrajoch miestnosti bola hlboká voda, z ktorej sa kde tu objavilo chápadlo krakena. V strede bol štrkový ostrovček na ktorom sa vyhrievali serpenty a v jeho strede stál mohutný strom. Snehurka pozrela hore do koruny a ostala v nemom úžase. Na konároch viseli kúsky diablovho drôtu. Takýto strom v živote nikto nevidel, ale po svete kolovali povesti, že v sídle guildy VIR rastie podobný strom, na ktorom rastú rovno celé špulky tohto drôtu potrebného na výrobu najžiadanejších skladaných zbraní a rób. Podľa povesti je za týmto ešte úrodnejším stromom fakt, že rastie v zemi plnej adamantia, kde celé kusy rudy vyberáte lopatou. Toto je však iný príbeh, vráťme sa naspäť ku Snehurke.
Snehurka vykročila smerom ku stromu avšak narazila do neviditeľnej ohrady. Zo všetkých síl sa snažila toto magické pole prekonať no nakoniec si vyčerpaná sadla na okraj tunela a snažila sa prísť na nejakú starú magickú formulu vďaka ktorej by sa dostala do vytúženého cieľa. Ako tak sedela zrazu jej žiarivé lúče slnka preťal tieň mohutných krídel. Pozrela na oblohu a uvidela talona čiernejšie ako bardicha pána smrti. Talon ladne pristál na strome a zobákom odtrhol kus diablovho drôtu. Krátko nato opäť vzlietol a zmizol v lúčoch ostrého slnka. "Tohto vtáka predsta poznám!" bežalo v hlave mágyni. "Ja, viem? VIEM! kde má v týchto jaskyniach hniezda! Tak získam ďiablov drôt!" a cela rozradostnená vypila regeneračný lekvár a premiestnila sa domov do Scary. Kapitola tretia - Zrada!
... "zabite kráľovnu vodných harpií! Rýchlo, objavuje sa len na chvíľu. Akonáhle zistí že nás nepremôže schová sa na späť do hlbín!" kričala Snehurka na svojich druhov. Bola už vo svojom živle, prešla nudnú časť jaskyne a za dverami čakala gate, ktorá ju prenesie do zemy zasľúbenej, krajiny čiernych talonov, z ktorých ulúpila už toľko kúskov diablovho drôtu. Stačí len nájsť toho správneho talona, ktorý naposledy doletel do ukrytej miestnosti s čarovným stromom a ukoristil jeho nový výhonok. "Už sme skoro tam!" prehovorila svojej neveľkej družine. Boli v nej jej ostrielaný spoločníci ako Petrkov či Méďa , ale aj jeden nováčik, ktorý sa k nim priplietol ani nevedno odkiaľ . Pri rozprávaní príbehu Snehurka vedela, že mu mala venovať oveľa viac pozornosti, a Sion vždy prízvukovala aby neverila všetkým ľuďom. Družina skočila do gaty a pomaly vyhľadávala hniezda talonov . Podarilo sa im nájsť a zabiť uz troch týchto mocných vtákov, kotrý v ebezpečenstve privolajú samovražedné komando vybuchujúcich sýkoriek.
- Sion sa nad pergamenom strašne rozosmiala až vyliala trochu atramentu na jeho okraj. Spomenula si ako jedna takáto sýkorka zabila pána Ardiana, ktorému tento list adresovala.. -
Avšak v jaskyni začala prevládať smutná nálada. Bohatstvo, ktoré vo forme diablovho drôtu čakali neprichádzalo. Nový bojovník v skupine bol veľmi smutný. Mal len otrhany plechenný štít z rudy krvavočervenej a pod ním slabý, mäkký a málo odolný valorite. V ruke držal zbraň, ktorá mala status LBA of power , avšak ani po identifikácii tam ďalšie body plusovost ako +7 nepribúdali. "Toto mal byť ten zlom v mojom biednom živote kedy by mi peniaze za predaj diablovho drôtu pomohli k lepšiemu vybaveniu" pomyslel si bojovník a smutne sa pri ďalšom prázdnom talonom hniezde pozrel na Snehurku. "Len sa neboj kamarát, určite nájdeme to pre čo sme prišli" povedala mu Snehurka a už bežala za rangerom Méďom ktorý objavil dalsieho talona. "Určite ho máš ty" pomyslela si Snehurka. "Málokedy ostane moja návšteva tejto jaskyne bez odmeny." Po krátkom boji talon padol k zemy a starý ošľahaný bojovník Petrkov radostne zakričal : "Pustil perie, má komponent!" ....
...."Podarilo sa to máme vzácny komponent , budem bohatý" behalo hlavou novica celý zvyšok výpravy. Ten kúsok drôtiku, ktorý mal Petrkov schovaný v brašni ho fascinoval, priťahoval , nedokázal vnímať nič iné. "Na trhu sa dá predať možno aj za 5 zlatých deedov, ak sa nam podarí prerobit ho, budeme bohatí! Ale slovo nám mu škrelo dušu. Prečo nám? Ak sa ho podarí prerobiť a predať MNE budem si žit ako kráľ!" Táto predstava ho neskutočne napĺňala. Už ju len pretaviť do reality. Keď sa usadil u Snehurky doma do červeného tapacírovaného kresla bol odhodlaný pre zhomotnenie tejto predstavi urobiť všetko.. "Všetko ! Spravim čokoľvek pre ten kusok drôtu! Oklamem svojich spolubojovníkov, aj za cenu že so mnou uz nikdy nebudu chciet nič mať! Vezmem si ho " znelo mu stále hlavou. Vtom Petrkov vyhodil na zem z brošni medzi ostatné získané veci lesklý kus drôtu a mladý bojovník sa rozhodol.. "Musím ho mať! Je môj! Chcem byt bohatý! Spravím pre to všetko...Rozbehol sa, schmatol drôt, zastrčil si ho do kapsy a zmizol..
Zmizol? Ako mohol zmiznúť? Bohužial v temnom raji môže každa postava po ochranou stráží okamžite opustiť svoje telo, ktoré následne zmizne a čaká kým sa doň duša nevráti. Tomuto nemohli zabrániť ani Snehurka, ani ostatní členovia výpravy a tak len v nemom úžase hľadeli na seba. Jediný, kto s tým mohol niečo urobiť bol jeden z bohov tohto sveta. Ale ako to už býva zvykom tých problémy bežného ľudu nezaujímaju a tvária sa, že ich žiadosti nepočujú. A tak prišla Snehurka o kúsok diablovho drôtika výmenou za poznanie charakteru jedného z obyvateľov tohto sveta... Sion prebehol mráz po chrbe. "Aj keď je matka už dávno mŕtva, tento bezcharakterný zlodej ďalej blúdi po temnom raji a schováva svoj charakter za luxusné brnenia a róby s jedinečnými farbami. Ja ho ale poznám a jeho meno a skutok nikdy nezabudnem! Viem o tebe.... Dexter!" Kapitola štvrtá - Snehurkyna voľba
Táto zlá skúsenosť však nezanechala na Snehurke žiadne hlboké stopy. Opäť behala po temnom raji a zabíjala rôzne príšery, stretávala nových ľudí a rozširovala svoju okruh svojich spolubojovníkov. Nie všetci však boli ľudia. Je to už dávno čo Sion počula tento príbeh preto nevie presne popísať ako sa matke podarilo spriateliť z divným stvorením ktoré malo telo vlka avšak myseľ človeka. Bol to vlkodlak Jekyll a Snehurku sprevádzal na mnohých ťažkých výpravách. Jej obľúbeným miestom, kde si trošku pomastiť vrecká ostávalo naďalej Shame, miesto kde ľudia z času na čas nevedno prečo prepnú a utrpia akúsi hanbu na svojej cti. Snehurka chodila do tejto nebezpečnej jaskyne tak často, že dokázala zistiť, kedy je pokladnica ktorú plnia príšery opäť plná. A dnes bolo presne 10 dní od splnu mesiaca čo znamenalo jediné.. "Je čas vyraziť" zakričala Snehurka do komunikačného kryštálu a pred dverami jej domu sa začali objavovať jej chrabrý bojovníci. Chýbal však niekto kto by aspoň z časti ovládal liečiteľstvo a Jekyll aj keď sa niekde v temnom raji túlal, neodpovedal...
" Ide nám to výborne aj bez klérika!" radostne zakričala Snehurka na druhov, keď sa dostali cez posledné dvere do obrovskej miestnosti s podzemným jazerom s kopou ostrovčekov. Tieto zradné ostrovy dokázali zaskočiť aj oveľa početnejšie výpravy mocných rádov akými boli napríklad ochrancovia svatej relikvie, ktorý tu zažili masaker a prišli o celú výpravu čítajúcu 16 bojovníkov. Tak ako tak, ostrovom sa nedalo vyhnúť, na jednom z nich bol mechanizmus spúšťajúci dva obrovské stalagnáty do priechodu k pokladnici. Niečo tu však nesedelo. "Kráľovná nemŕtvych harpií je mŕtva" oznámil Snehurke Petrkov pričom nervózne báchal poryskom sekery do zeme. "Skúsim využiť schopnosti sledovania" zamumlal si jeden z rangerov a uz hlásil ľudí, ktorích našiel. Boli to pre Snehurku neznáme mená, keď však ako blesk z jasného neba začula meno Jekyll. "Tak ty takto, kamarát" pomyslela si Snehurka. "okamžite všetci ku stene a pomaly za mnou, povedala Snehurka a už viedla družinu povedľa steny jaskyne s bezpečným odstupom od brehu jazera aby ich nikto nemohol vidieť. Došli až k dvojici stalagnátov ktoré odsunie práve systém na ostrovkoch a schovali sa do tieňa. "Čo spravíme? Portujeme domov alebo sa s nimi skúsime dohodnúť, alebo sme snáď také svine že ich predbehneme?" naliehal na Snehurku Petrkov. Tá sekundu zaváhala, premietla si pre a proti.. "Jekyll je kamarát, ale vedel o poklade vďaka mne a nepočkal ma. Zobral partiu cudzích ľudí a išiel mi ho vybrať pred nosom..."A v tom padlo rozhodnutie a spolu s nim aj prvá magická stena medzi priechod pri ktorom bola Snehurkyna skupina a zvyškom jaskyne.
-Snehurka vyvolala ešte kopu ďalších stien , čo bolo pre Sion dosť prekvapujúce, pretože jej osobne v takejto fáze výpravy vždy chýba cesnak, ktorý je na kúzlo potrebný.. To je ale tým, že ho celou cestou žuje vo svojich nie príliš bielych zuboch. ...Za chvíľu bolo privolaných toľko stien ako keď pán Ardian skočí do pokladnici v Despe a snaží sa ohromiť aj mocnú Harpy Masonku.-
Plán Snehurke vyšiel. Nič netušiaca skupina dobrodruhov na ostove spustila mechanizmus, ktorý prechod otvoril. Snehurkyna skupina prešla a kým sa druhá skupina spolu s Jekyllom dokázala dostať cez hradbu stien mechanizmus klapol a priechod sa uzavrel. Snehurku však trochu trápilo svedomie a na komunikačnom kryštále sa stále objavovali nové a nové správy od plačúceho Jekylla. Nakoniec došlo aj k rôznym vyhrážkam a Snehurka sa necítila komfortne ani so svojim svedomím, ktoré zasiahlo čaro tohto miesta ... Shame...
Mnohí z Vás isto Snehurku odsudzujú a ona sama ako aj Sion dlho verili, že sa nezachovali najlepšie. Avšak časom sa z Jekylla vykluk charakter , ktorý si zaslúži presne takéto veci. Snehurka sa tohto zistenia bohužiaľ nedožila , ale Sion vie, že jej matka dnes môže odpočívať naozaj v pokoji. Dušu Jekylla totiž ovládal jeden bezcharakterný človek, ktorý je pánovi Ardianovi dobre známy pod menom Bruh, ale vy ostatní ho najlepšie poznáte ako ... Tuxa!
Přínáším Vám příběh setkání mladého rangera s paladinkou ze kterého vznikla jedna romantická láska..
Bylo chladné ráno, nad lesem se snášela hustá mlha. Mladý ranger se neslyšně procházel lesním podrostem. Téměř to vypadalo, jakoby nechodil po zemi, ale vznášel se několik čísel nad porostem. Jeho oblečení bylo jako stvořené do lesů, měl hnědou magicky upředenou robu a hnědý plášť. Na zádech mu seděl toulec plný šípů a štít trochu větších rozměrů, v ruce si nesl dlouhý a nebezpečný luk. Na opasku se houpal kryss začerněný tak, aby neházel odlesky. Svým darem stopařství prozkoumával stopy na lesní půdě a hledal lovnou zvěř.
Podařilo se, našel stopu. Podle otisku usoudil, že je to stopa laně. Vydal se po stopách, pomalu a obezřetně, aby si nevyplašil svou kořist. Když v tom několik stovek metrů před sebou uslyšel výkřik mladé ženy v ohrožení. Rangerovi se zježily chloupky na krku, byl to výkřik, který naháněl husí kůži. Okamžitě posoudil kterým směrem a přidal do klusu, dával si velký pozor, aby nedělal hluk a mohl se přiblížit co nejblíže. Po několika minutách se dostal na dohled ženě, která vydala ono žalostné zaúpěni. Ranger se zastavil a pozoroval, jak žena zakutá v plátech se bránila několikanásobné přesile nemrtvých. Krvácela z několika ran, které prorazily brnění a její pohyby se stávaly stále těžkopádnějšími. Ztrácela příliš mnoho krve… Musel jednat. Nedaleko ležel těžký válečný kůň a krvácel z rány na hrudi. Neváhal a vytáhl z toulce šíp, založil jej na tětivu a vystoupil na okraj mýtiny. Zamířil a šíp opustil ratiště luku, nebyl čas ztrácet čas, vytáhl další šíp a znovu vystřelil. První šíp byl ještě ve vzduchu, když z ratiště vyletěl pátý. Čtyři z pěti šípu nalezli svůj cíl v hlavách a hrudích nemrtvých; zasažené kreatury padly naznak a konečně zemřely. Mladík doběhl příliš blízko na to, aby byl luk něco platný, odhodil jej stranou a ze zad sundal štít a tasil kryss. Nepříliš dlouhá zbraň s vlnitou čepelí začala kroužit a sekat ve složitých pohybech zkušeného bojovníka. Netrvalo dlouho a začala si vybírat krvavou daň, dalších několik nemrtvých padlo k zemi a konečně našli odpočinek. Zbývalo jen pět nemrtvých, kteří stále dotírali na zraněnou. Čas se zastavil, žena nezastavila ránu, která ji šla na hrudník a obdržela další krvácející šrám. Další rána od nemrtvého měla být poslední… Šavle letěla vzduchem, když v tom mladík skočil před ženu a nastavil štít, zároveň ťal svou zbrani a poslal útočníka k zemi. Bojoval jako tygr, bránil se, uskakoval a útočil. Jen několik minut po začátku boje zůstal mladík na planině sám jen se zraněnou ženou a jejím hřebcem. Pohledem propátral okolní les, a když nenašel žádné nebezpečí zabodl kryss do země a opřel o něj štít.
Sklonil se k ženě která se stěží držela při vědomí. Podíval se na její zranění a začal ji sundávat brnění. Žena vystřelila ruku a popadla mladíka za robu.
,,Klid uzdravím tě, jen mě nech, abych ti pomohl.“ Řekl mladík
Žena nechala ruku klesnout na zem a upadla do mdlob. Ranger ji tedy sundal poničené platy a začal zkoumat její rány. Nebyly hluboké, ale bylo jich hodně. Vytáhl ze své brašny obvazy a několik bylin. Netrvalo dlouho a byliny zastavily krvácení a obvazy zakryly zranění. Opatrně vzal mladou ženu a odnesl ji do stínu k nedalekému stromu. Potom se vrátil k válečnému koníkovy. Sklonil se nad něj a položil mu ruku na šíji.
,,Budeš v pořádku jen to bude trošku trvat.“ Usmál se.
Jakoby zvíře rozumělo a zařehtalo. Mladík se dal do práce a opět vytáhl z brašny byliny a obvazy. Chvilku pracoval a zastavil krvácení, trvalo to a tiše se proklínal, že se nevěnoval více knihám o zvěrolékařství. Po několika minutách byl hřebec obvázán. Mladík vstal a došel k nedalekému keři, otrhal několik lístků, vrátil se k hřebci a vložil mu lístky na jazyk. Bylina dodala hřebci sílu a ten vstal a vzepjal se na zadních. Ranger přišel k hřebci a popleskal jej po krku, hřebec jej šťouchl hlavou.
,,Tak pojď, dostaneme tvou paní odtud.“ Řekl mladík.
Hřebec kráčel k zraněné ženě. Mladík se rozhlédl a uviděl svůj luk a sebral jej ze země. Hodil si ho na záda a šel ke svým zbraním. Sebral ze země štít a hodil si jej na záda a vytáhl kryss, očistil jej od krve a zasunul na své místo. Došel k hřebci a ženě. Opatrně vzal ženu do náruče a vkročil do lesa. Kůň jej bez jakéhokoliv pobídnutí doprovázel. Kráčeli hodinu a už byli na kraji lesa, když v tom náhle a nečekaně se odněkud vynořil Duch země. Pomalu vykročil směrem k mladíkovi. Mladík odběhl zpátky k lesu a jemně položil ženu na zem. Nenamáhal se sundat ze zad luk, stejně by mu byl k ničemu. Sundal ze zad štít a vytasil kryss, podíval se na několik metrů vysokého Ducha země, který se pomalu ale jistě přibližoval. Mladík si uvědomil po prohlédnutí své zbraně, že proti tomuhle nemá šanci, ale z boje utéci nechtěl. Hřebec zařehtal mladíkovi u hlavy a natočil se tak, aby mohl nasednout. Vyšvihl se tedy do sedla, vsunul nohy do třmenů. Zatočil v ruce kryssem a popohnal hřebce proti duchovi. Vyhnul se ráně, která ho mohla zabít, v klusu ťal svou zbraní, ozvalo se zařinčení kovu o kámen. Nic se nestalo, zbraň Duchovi nic neudělala. Mladík marně přemýšlel co dál když v tom se ozvalo…
,,Kal Xen!!“ vykřikl mladý muž.
Přijížděl na nádherném mustangovi, jakých se na světě moc nevidí, oděn byl do koženého brnění, které kryla roba oranžové barvy. V ruce si nesl dlouhou černou hůl, černější než hlubiny pekla. Chvilku potom co vykřikl ona podivná slova, z hole vyletěl dlouhý lesklý had, který jakmile dopadl na zem, zaútočil na Ducha země.
,,Kal Vas Xen Ylem!!“ vykřikl podruhé čaroděj.
Tentokrát ukázal holí na zem; z místa kam ukázal, se vynořil stejný Duch země jako ten co bojoval s magickým hadem. Okamžitě zaútočil na první kamennou postavu a zasypal ji údery tak mocnými, že by dokázali zabít býka na jedinou ránu.,,Por Ort Grav!“ zaznělo a z ruky čaroděje vylétl klikatý blesk. „Corp Por!“ zamumlal a z ruky vylétl paprsek bílého světla. Obě kouzla udeřila v rychlém sledu po sobě a bylo vidět, že Duch země utrpěl zranění. Odštípl se z něj kamen velikosti půlky lidské postavy, dopadl na zem a okamžitě zmizel. „Por Ort Grav!“ zamumlal „An Mani!“ řekl další kouzlo… Duch země se otřásl a explodoval.
Čaroděj sesedl z mustanga, rychlým krokem přišel k mladíkovi.
„Buď pozdraven Rangere.“ řekl čaroděj a napřáhl ruku. „Jsem Nathaniel Rahl, čaroděj a prorok.“
„Zdravím Nathanieli, jsem Erunno.“ potřásl nabídnutou rukou. “Děkuji ti za záchranu života nás tří.“
„Popovídáme si později, raději teď odtud zmizíme. Pojď.“ Řekl a šel nasednout na svého mustanga.
Erunno si hodil na záda štít a kryss zasunul na své místo. Čaroděj mávl rukou a nehybná, zraněná dívka přistála mladíkovi v náručí. Čaroděj popohnal svého koně do lehkého klusu a mladík jej následoval. Jeli dlouho do noci, při soumraku sice čaroděj rozžehl svou hůl, ale byla temná bezměsíčná noc. Netrvalo dlouho a museli zastavit, aby neriskovali zranění koní. Nejdřív sesedl Nathaniel, mávl rukou a bezvládná dívka se plavým obloukem snesla nedaleko od středu malé mýtinky. Erunno sesedl a ze sedlové brašny sundal srolovanou přikrývku, rozvinul ji a přikryl bezvládnou dívku tak, aby byla v teple. Otočil se a vnořil se do lesa, tiše jako lesní zvěř po tmě pátral po dřevě na oheň a při té příležitosti poslouchal, jestli v okolí neuslyší cizí zvuky. Vrátil se na mítinku a začal připravovat oheň.
„Nemorduj se s tím tak.“ řekl Nathaniel a ukázal prstem na hromádku dřeva. „Vas Flam“
Z prstu vylétla ohnivá koule a zažehla, jakoby plápolal několik hodin a ne vteřin.
„Děkuji“ poděkoval Erunno.
Dlouho do rána ti dva seděli a povídali. Nathaniel se dozvěděl, co se stalo dívce. Na oplátku čaroděj vypověděl, jak je oba našel. Dlouho se bavili, spřátelili se a začalo velké přátelství. Ovšem přemohlo je spaní a tak se uložily ke spánku.
Erunno se probudil do chladného ranního vzduchu, vymotal se ze svého pláště a podíval se na čaroděje, který spal. Vstal a šel se podívat na zraněnou, hned jak došel, dívka se na něj usmála.
„Děkuji ti za záchranu života.“ řekla krásným sladkým hlasem.
„Není zač. Jmenuji se Erunno.“ řekl a přisedl si vedle dívky.
„Mé jméno je Samanta, jak bych se ti mohla odvděčit?“ zeptala se dívka.
„Možná jen maličkost.“ zaváhal Erunno.
„Povídej můj zachránče.“ usmála se dívka.
„Polibek, má paní.“ zamumlal Erunno
Dívka se na něj usmála a chvilku se vpíjela do jeho očí, měl je nádherné. Tak upřímné, plné něhy, přesto že to byl člověk divočiny, nebyl to divoch. Náhle jej políbila, nebyl to obyčejný polibek ale polibek, kterým začala další část příběhu……
Velka vdaka vsetkym zucastnenym za ich zaujimave pribehy zo zivota temneho raja.
Zpomedzi vsetkych zverejnenych pribehov sa mi subjektivne najviac paci pribeh s panom Kradom od Fera.
Ferko teda ziskava sochu. No odmena neminie ani Cavu a Erunna.
Kazdy si vdaka svojmu literarnemu crievku polepsi o 200 ac.
Budem Vam pisat.
Sklb - okrasny clovek
Please, for fuck sake, no revolution.
Velka vdaka vsetkym zucastnenym za ich zaujimave pribehy zo zivota temneho raja.
Zpomedzi vsetkych zverejnenych pribehov sa mi subjektivne najviac paci pribeh s panom Kradom od Fera.
Ferko teda ziskava sochu. No odmena neminie ani Cavu a Erunna.
Kazdy si vdaka svojmu literarnemu crievku polepsi o 200 ac.
Budem Vam pisat.
Sklb - okrasny clovek
Please, for fuck sake, no revolution.
Kdysi davno pri prochazce britem koukam hrac - od pohledu nejspise noobik, prave zabil ptacka, nebohy lvl 1 klamak nestihl nasbirat dost potravy a mladata v hnizde budou ohladu.
Prisel sem tedy k ptakovrahovi a rikam:
"TY SI ZABIL TOHO PTACKA?? VIS CO SI PRAVE UDELAL?!!"
a on zdesene jen
"noo, jo, promin?"
v tu chvili sel kolem kamarad a rikam
"Imtaku, normalne tenhle typek zabil toho vzacneho ptaka"
"FAKT?! TYJO TO MAS SOLIDNI PRUSVIH" hned se chytl kamos
"NEE PROMINTEE JA NECHTEEEL"
Dalsi skodolibost z prehistorie:
Jednou jsme sli takhle dung, v dungu sme vylehali, klasicke setkani v britu u ressera, rozmrzeli z dungu jsme se zacali ze srandy zabijet navzajem. Kdyz uz byl chodnik pred resserem hezky pokryty mrtvolama, kolemjdouci hrac se zeptal, co delame a jestli je zrovna anarchy day, na coz jsme mu sdelili, ze ano, je anarchy day, ze se bude vracet save a muzeme si do te doby delat co chceme. Chlapec se zapojil do naseho masakru az z nej po chvili bylo pk. Spoiler alert: nebyl zadny anarchy day.
Nasel sem i screenshot:
a dalsia vec, syfonecek robil pravidelne prieskumi pred nasim barakom ked ste isli dung.... on tak kontroloval ci sme na modrych postavach, takze sa nam len potrvdilo ze sa nieco pojde asi aj od vas a verili sme destardu kedze mas par tazisch dungov ktore sa chodia dokolecka a zbytok bol vybraty"
